Přehled osídlení Hořovicka

PŘEHLED OSÍDLENÍ HOŘOVICKA V PRAVĚKU A NA POČÁTKU DĚJIN

Převzato (upraveno a velmi zestručněno) ze stejnojmenné knihy Josefa Maličkého, Hořovice 1953, Uložena v Městské knihovně Hořovice, odd. regionální literatury.

• NEJSTARŠÍ ZEMĚDĚLCI
• HOŘOVICKO V POZDNÍ DOBĚ KAMENNÉ
• ÚNĚTICKÝ LID STARŠÍ DOBY BRONZOVÉ
• MOHYLY
• LID MILAVEČSKÝ A KNOVÍZSKÝ
• KELTOVÉ
• SOUSEDSTVÍ ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA A PŘÍCHOD SLOVANŮ
• HOŘOVICE

Další knihy

V Čechách nenajdeme mnoho regionů s tak rozdílnými přírodními podmínkami jako má hořovická oblast. Východní část - hostomická kotlina - se podnebím téměř neliší od nejúrodnějších částí země, ale brdské hřbety v jihozápadní části oblasti mají ráz téměř horský. A přece je Hořovicko po stránce zeměpisné jednotným celkem, uzavřeným proti jihu nejvyšším pásmem Brd, proti západu vysoko položeným rozvodím přítoků horní a dolní Mže, proti severu širokým pruhem brdských předhoří a s východem je spojeno jen úzkými údolími dvou vodních toků. Spojení na východ (údolími Litavky a Svinařského potoka) je nejvýhodnější. K jihu vede jen jediná cesta (ovšem neobyčejně důležitá) hluboko zaříznutým údolím Litavky, k západu jiná, méně významná, přes rozvodí mezi Olešnou a Zaječovem, k severu není žádné cesty. Tyto zvláštní podmínky určovaly ráz osídlení kraje až v pozdějších fázích
pravěku. Pro nejstarší dobu mělo výraznější význam rozsáhlé území Českého krasu, jež svým teplejším podnebím, četnými jeskyněmi a skalními kryty poskytovalo dobrou ochranu člověku i zvěři. Na vlastní Hořovicko zasahuje Český kras jen svými nejzápadnějšími výběžky, proto stopy nejstaršího osídlení zde nenacházíme a nemáme žádného náznaku osídlení kraje ani v době mezolitické (střední doba kamenná).

 NEJSTARŠÍ ZEMĚDĚLCI

K trvalému osídlení Hořovicka došlo až v následujícím období, v tzv. mladší době kamenné (neolitu). Tehdy (cca 4000 př.n.l.) se objevili v úrodných částech české země první zemědělci s poměrně pokročilou kulturou. Znali již hrnčířství, primitivní tkalcovský stav a kopaničářským způsobem obdělávali půdu, na níž pěstovali obilí. Chovali vepřový a hovězí dobytek a v blízkosti svých políček budovali osady s chatami z kůlů zapuštěných do země, vypletených proutím a vymazaných hlínou. Po vyčerpání půdy okolo osady byly tyto překládány na jiné místo v sousedství. Kopcovitý, pro klasické zemědělství nepříliš příhodný terén s méně úrodnou půdou způsobil, že větší část Hořovicka dlouho neměla husté osídlení. Jasný přehled o osídlení místní nálezy nepodávají. Mnoho neolitických hlazených kamenných nástrojů bylo nalezeno v údolí Červeného potoka v okolí Praskoles, zejména v oblasti mezi jižním okrajem obce a lesíkem Hájem. Větší počet jich byl nalezen i v okolí blízkých Kotopek a Otmíč. Poněkud záhadná je koncentrace neolitických kamenných nástrojů ve výše položené části na Cerhovicku, kde jich byl nalezen větší počet u Drozdova. Nadmořská výška těchto míst je pro neolitické zemědělce, kteří vyhledávali spíše nižší a úrodnější polohy, značná. Ojedinělý nález ze západní části regionu (Olešná) je snad dokladem, že v pozdějším pravěku vyhledávaná cesta z údolí Litavky do údolí Klabavy podle Červeného, Jalového a Holoubkovského potoka byla používána již v neolitu. Ve východní části pochází nejvíce nálezů z okolí Lochovic, Plešivce, Lážovic a Želkovic. Četné nálezy z Plešivce, a to jak východního, tak i západního svahu svědčí o velké přitažlivosti hory již v tomtočasném období. Nálezy samotných kamenných předmětů nelze ovšem přesněji datovat a nepodávají správný přehled o vývoji osídlení, celkový obraz osídlení mohl být i zkreslen tím spíše, že alespoň některé nálezy souvisí s vírou v nadpřirozenou moc kamenných nástrojů, jež vedla k tomu, že byly sbírány
a přenášeny do míst, která nebyla pro neolitický lid obvyklá. Osídlení lze spolehlivě vysledovat jen ze zjištěných zbytků osad s nálezy keramickými. Dle nich byl kraj osídlen hustěji ve starší fázi lidem s keramikou volutovou. Jeho sídlišť je známo šest, a to: Chodouň, Nesvačily, Neumětely, Osov, Zdice a Želkovice. Většinou jsou známy jen ze starších a nepřesných zpráv a jen ze dvou - z Chodouně a Zdic - byl zachráněn keramický materiál. Není jisté, zda se nejedná o osadu jedinou (na samé hranici zdického katastru a chodouňská nebyla přesněji lokalizována). Místo bylo objeveno v roce 1949  při stavbě váhy na složišti řepy a dřeva proti vápence. Patrně se jednalo o tzv. kulturní jámu, zaplňovanou různými odpadky velmi dlouho. S nejmladší volutovou keramikou objevuje s v Čechách nová příbuzná skupina, s tzv. keramikou vypíchanou. Od volutové se odlišuje výzdobou - pasy, sestavenými z řad vpichů. Způsob života se nemění. Na Hořovicku známe pouze dvě osady - Zdice a Chodouň - o nichž platí výše uvedené.

 HOŘOVICKO V POZDNÍ DOBĚ KAMENNÉ

Lid s vypíchanou keramikou přečkal mladší dobu kamennou a dočkal se další fáze,
tzv. pozdní doby kamenné, tzv. eneolitu (okolo 2000 př.n.l)a příchodu prvých kovů. Ve střední Evropě to byla doba všeobecného pohybu a neklidu. Také Čechy se postupně zaplnily novými příchozími snad ze všech stran. Nejprve přišli (snad od východu) bojovníci vyzbrojení válečnými sekerami, na rozdíl od starších neolitických seker vybroušenými do elegantních tvarů, svědčící o znalosti kovových předloh. (lid se šňůrovou keramikou) O něco později přišel z opačné strany jiný bojovný lid vyzbrojený luky tak mohutné síly, že střelci byli nuceni chránit si levé zápěstí před účinky zpětného nárazu tětivy zvláštní kostěnou nebo kovovou destičkou. Přinesli sebou prvé kovové zbraně, krátké bronzové dýky a úhledné nádoby, zvláště krásně zdobené poháry zvoncovitého tvaru (odtud název lid se zvoncovými poháry). Jiné skupiny přistěhovalců přišli z dalších světových stran, ne vždy jako výbojníci, ale také jako prospektoři a obchodníci. Domácí lid se starou zemědělskou kulturou v zemi zůstává, znamením všeobecného neklidu však bylo, že částečně opouštěl svá sídla v nížinách, stěhoval se na chráněné výšiny a své osady opevňoval.Rodové matriarchální zřízení zanikalo. V pravěku Hořovicka je pozdní doba kamenná epochou nejtemnější a nejzáhadnější. Z četných nálezů víme, že osídleno bylo, nemůžeme však říci jakým lidem a jaké osudy prožívalo. Nálezy (jedná se o sekery a sekeromlaty, vyráběné o něco pečlivější technikou, jejich tvar není více kopytnatý a břit je souměrnější) jsou známy z okolí Čenkova, Hořovic, Hostomic, Kočvar, Lážovic, Lochovic a Otmíč, v hojném počtu pak z Plešivce a jeho okolí, Skřiple, Točníku, Zaječova a Želkovic. Bezpečně byl zatím zjištěn jen pobyt lidu se šňůrovou keramikou - jeden hrob tohoto lidu byl objeven u Lhotky. Doklady o pobytu tohoto lidu byly zjištěny ještě o něco západněji u Praskoles (pole č.kat. 152, po levé straně silnice z Praskoles do Otmíč). Tam byly nalezeny sekeromlaty z měkkého materiálu tzv. diabasového tufu - vyskytovaly se patrně jako amulety běžně jen u lidu se šňůrovou keramikou. Jiný podobný sekeromlat byl nalezen roku 1940 ve Zdicích na pozemku vápenky. V roce 1949 byly nalezeny v Hořovicích na zahradě rodinného domku čp. 184/II. dvě obsidiánové šipky, tvarem shodné se šipkami používanými u lidu se šňůrovou keramikou. Předměty, připomínající tvarem inventář lidu se zvoncovými poháry pocházejí ze zničeného opevnění na Košíku u Neumětel. (dvě pazourkové šipky a nožík)

 ÚNĚTICKÝ LID STARŠÍ DOBY BRONZOVÉ

Na konci pozdní doby kamenné (cca před pol. 2. tisíciletí) se poměry v Čechách zklidňují. Různorodé skupiny obyvatelstva se sbližují, splývají a výslednicí tohoto procesu je vznik kulturně a patrně i etnicky jednotného obyvatelstva s kulturou tzv. únětickou. Dokladem uklidnění poměrů je okolnost, že většinou mizí výšinná sídliště, obyvatelstvo se usazuje opět v nížinách, a to především v nejúrodnějších částech země - Polabí a Poohří. Výjimečně osazovalo i vzdálenější úrodné oblasti - jižní Čechy. Nejdůležitějším výrazem nového vývoje je šíření nové suroviny - bronzu - která znamená i změnu způsobu života a společenské struktury. Společnost se rozvrstvuje, nastává specializace řemesel a obchodu, v němž se také objevují styky se vzdálenými oblastmi (Středomořím a Pobaltím). Mrtví jsou pochováváni na rozsáhlých hřbitovech nespálení, výhradně ve skrčené poloze. Hořovicko patří k vlastní oblasti únětické, jejíž hranice patrně probíhá od Zdic podle Litavky a Chumavky k Hostomicům. Ve Zdicích byl objeven únětický hrob na podzim roku 1951 na parcele č.kat. 738/2 (pila mezi cukrovarem a vápenkou). Obsahoval pohřeb nespáleného těla ve skrčené poloze a 3 nádobky. U Bezdědic bylo objeveno únětické pohřebiště po prvé světové válce na pozemku č. parc. 43/2, ležícím mezi Hostomicemi a Bezdědicemi při trati lokální dráhy. Záchranný výzkum provedl Státní arch. ústav (J Böhm) byly získány bronzové předměty (nůž, dýky, jehlice a náušnice), jantarové korále a něco keramiky, a bylo zjištěno, že hroby s kamenným obložením byly původně kryty mohylami. Velmi pravděpodobně bylo únětické také rozsáhlé pohřebiště na želkovické Vinici (3 hroby), hroby u Neumětel, o nichž se zmiňuje zápis tamější farní kroniky z r. 1880 a hrob ve Vyšebohách u Libomyšle.

 MOHYLY

V době největšího rozkvětu únětické kultury se začaly dosud liduprázdné jižní a západní Čechy zaplňovat novým lidem s podstatně odlišným způsobem života. Byli zpočátku kočovní, výbojní a vládli novým druhem zbraní (meč, oštěp). Jejich duševní život byl charakterizován do té doby nevídanou úctou k mrtvým, nad jejichž hroby budovali rozsáhlé, pečlivě vystavěné mohyly - odtud i název: lid mohylový. Čechy osadila skupina podle svého místního rozšíření nazývaná česko-falckou. Na Hořovicko pronikl mohylový lid velmi záhy, zřejmě z jihu podél Litavky. Nejstarší hřbitov mohylového lidu je v poloze Na hájku na pomezí katastrů Chodouň, Bavoryně a Zdice. Dnes je zničený, bronzové předměty z něj byly nalezeny v roce 1909 při polních pracích. Dokladem toho, že lid mohylový po celou střední dobu bronzovou (tj. asi 1200 př.n.l.) na Hořovicku žil, je mohylník v Háji u Hořovic, v dnešním svém stavu patrně jen zbytek rozsáhlého pohřebiště. Čtyři prozkoumané mohyly patří k mladším fázím střední doby bronzové, ve dvou mohylách byly zjištěny zbytky pohřebních hranic. Všechny pohřby byly žárové, vybavené jen malým množstvím milodarů, pravidelně jen keramikou. Výjimku tvoří jeden pohřeb ženy vybavený větším množstvím bronzových předmětů a jantarovým korálem.

 LID MILAVEČSKÝ A KNOVÍZSKÝ

V mladší době bronzové (před. koncem 2. tisíciletí př.n.l.) se poměry v Čechách znovu značně zkomplikovaly. Mohylový lid zatím ovládl téměř celé střední a severozápadní Čechy, v době přesněji neurčené se srazil s novou národnostní skupinou, která během jeho postupu do středu země okupovala Čechy severní a severovýchodní. Nový lid s pokročilou zemědělskou kulturou pochovával spálená těla svých mrtvých v nádobách - popelnicích - na rozsáhlých hřbitovech - polích - , odtud název lid popelnicových polí. Za dosud nevyjasněného vývoje, který jistě nebyl poklidný, nastal ústup mohylového lidu zpět do jižních a západních Čech. S novými sousedy se z dosud nezjištěných příčin poměrně sblížil a přejal nejen jejich hmotnou kulturu, ale i pohřební obřady. (V této vývojové fázi nazýváme jej lidem milavečským). Zatím na území kdysi únětickém se na starých základech formovala nová kultura, pojmenovaná podle stanice v Knovízi u Slaného, která později expandovala do přilehlých území podunajských a alpských. Zatím skončila ve střední Evropě doba bronzová v dnešním pojetí, mohutný rozmach lidu popelnicových polí patřil již následujícímu období, které ve střední Evropě nazýváme dobou halštatskou (1000-500 př.n.l), charakterizovanou hlavně šířením nové suroviny - železa. S koncem posledního velikého rozmachu doby bronzové zmizel lid knovízský, před svým zánikem, zřejmě v souvislosti se slábnutím moci budoval rozsáhlou síť opevněných hradišť. Na Hořovicku se naznačený vývoj neprojevuje zpočátku dosti jasně a neshoduje se s vývojem středočeským. Zdá se, že se zde ještě nějaký čas udržel lid mohylový (již s milavečskou kulturou) na svém ústupu do jižních Čech. (Ojedinělé nálezy předmětů milavečské kultury pocházející z Háje u Hořovic. Lid knovízský, alespoň v počátečních fázích svého vývoje, na Hořovicko nezasáhl. Teprve na počátku halštatského období zde vznikla patrně velmi hustá síť osad od hostomického úvalu, údolí Litavky až k údolí Červeného potoka u samých Hořovic. V okolí Praskoles byly tři knovízské osady. Jedna z nich bývala přímo v severní části dnešních Praskoles, na jejímž prostranství byla vybudována celá skupina domků, mezi zastávkou a silnicí do Hořovic. Další byla v poloze Na hrobí, a třetí byla zjištěna ve 20. letech minulého století při stavbě přejezdu silnice z Kotopek do Žebráka přes železniční trať. Z knovízských osad známe nejlépe rozlehlou vesnici, která stávala na ploše celé východní části dnešních Želkovic. Je poměrně pozdní a patří k období, kdy knovízská kultura již překročila zenit svého vývoje. Na Hořovicku neznáme z této doby bezpečně ani jedno pohřebiště. V té době nabývají velikého významu obě důležité obchodní cesty, a to jak na západ vedoucí cesta údolím Červeného a Jalového potoka, tak i zejména litavská cesta na jih. Nejvíce nálezů bronzových předmětů je koncentrováno podle Litavky, v prostoru kolem Plešivce (Rejkovice), na jehož plochém a táhlém temeni si lid knovízský vybudoval rozsáhlé hradiště, jedno z největších v Čechách. Předměty z plešiveckých depotů jsou většinou polámané a poničené (je možno je považovat za pouhou surovinu ?) a také nesourodé, nepatří jednomu časovému období.

 KELTOVÉ

Pokročilá doba halštatská je pak charakterizována novým rozšířením pohřbívání v mohylách a vítězným postupem železa, jenž zcela zatlačuje bronz jako kov k výrobě užitkových předmětů a zbraní. Někdy ve 4. století př.n.l. objevil se v Čechách nový keltský národ se zřejmě vojenskou organizací a kulturou sice prostší, ale pokročilejší. Těla mrtvých pochovává výhradně nespálená, v podzemních hrobech, nekrytých mohylami. Ovládl především severní a střední Čechy. Na české půdě žijí dva keltské národy, které se vzájemně nemísí. Který z nich máme označit za historické Bóje - kteří dali zemi jméno, není dosud uspokojivě vyřešeno. Barbarská společnost se dále společensky diferencuje, roste moc kmenových náčelníků a ke konci doby halštatské vstupuje společnost do období vojenských demokracií. Konec doby laténské je v Čechách charakterizován rozvojem opevněných keltských měst. Poslední období laténské nazýváme dobou stradonickou podle vynikajícího opevněného města v okolí Stradonic u Berouna. Na Hořovicku znamená zprvu nový rozmach osídlení mohylového. Pohřebiště zde jsou koncentrována v nevelkém pásmu od Otmíč k Lážovicím. Vesměs jsou zničena. Patrně nejvýznamnější a nejrozsáhlejší bylo na náhorní planině u Kočvar, odkud se zřejmě rozšiřovalo k Netolicím, Libomyšli a Lochovicím, snad i k blízké Otmíčské hoře. Střed tohoto pohřebiště byl zničen již v roce 1802-3 při přeměně stávajících pastvin na ornou půdu. Naštěstí zůstala o pohřebišti zachována zpráva sepsaná německým kanovníkem Arnoldem. Na výšině Na Vinici u Želkovic bývalo druhé významné mohylové pohřebiště, zničené o století později také při orbě. Přitom byla zničena mohyla obsahující knížecí žárový pohřeb, umístěný v mohyle na voze. Další mohylový hřbitov, rozoraný v neznámé době byl Na Hájích u Lážovic. V jedné ze zdejších mohyl byl nalezen ženský pohřeb s bohatou výbavou, která byla nešetrně zničena, až na soupravu uchovaných bronzových ozdob, v níž zvláště vynikají 2 kruhy z bronzového plechu zdobené soustřednými kroužky a  paprskovitá závěsná ozdoba. Z Hořovicka snad také pochází krásný prsten starolaténský, uváděný v literatuře, zakoupený za prvé světové války pro sbírky Národního muzea u starožitníka Steinera (Steuera ?), v odborné literatuře často uváděný. Na Hořovicku známe jen jedno halštatsko-laténské opevnění, a to hradiště na Otmíčské hoře. Jeho původ byl zjištěn v roce 1952. Mohylový lid nedočkal se na Hořovicku konce trvání svého panství v jižních
a západních Čechách. Jako okrajová oblast středních Čech bylo zřejmě za náporu keltských bojovníků někdy ve 4. či spíše 3. století př.n.l. jistě ne bez boje vyklizeno. Dokazuje to skutečnost, že ojedinělé hroby nového keltského lidu byly v kraji zjištěny v bezprostředním sousedství hrobů mohylových. Tak např. hrob ze Skřiple, porušený v roce 1926 při stavbě rodinného domu J. Šáry je v bezprostřední blízkosti mohylového pohřebiště lážovického, jiný z Budilovy cihelny je v nevelké vzdálenosti odtud. Osudy Hořovicka v nejmladší době laténské navzdory k předpokládanému hustému osídlení a blízkým Stradonicím jsou nejasné.

 SOUSEDSTVÍ ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA A PŘÍCHOD SLOVANŮ

Keltskou nadvládu v naší zemi ukončil příchod Germánů. Staré domácí obyvatelstvo přitom ovšem ze země nezmizelo, bylo spíše asimilováno. Zpočátku (asi do pol. 1. stol.) stojí Čechy v popředí středoevropského života, zde někde bývalo středisko Marobudovy říše, vzniklé asi přebudováním některého ze starších keltských měst. V pozdějších obdobích se těžiště vývoje přesunulo na východ. Dokladem bohatých styků s říší římskou jsou nálezy četných importovaných předmětů. Na Hořovicku je osídlení v době římské bezpečně prokázáno jen ze Zdic, kde byly v okolí cukrovaru v roce 1873 objeveny žárové hroby bojovníků, vybavené bronzovými nádobami a železnými zbraněmi. Na vícekrát již zmíněném staveništi zdické pily byl v roce 1949 odkryt zbytek sídliště snad z doby markomanských válek. Ostatní nálezy jsou velmi skromné. U Libomyšle byl v 80. letech 19. století nalezen denár císaře Hadriána, V Hořovicích byla v roce 1946 za nejasných okolností nalezena mince císaře Gordiána III. Dobu římskou vystřídalo v 5. stol. n.l. období stěhování národů, na Hořovicku zatím žádným nálezem nedoložené. Kdy a odkud naši slovanští předkové přišli, nelze zatím říci bezpečně, je nutno spokojit se s konstatováním, že v 5. stol.n.l. zde žili spolu s různými germánskými skupinami. Slovanské obyvatelstvo se postupně stalo pány země. V této době cca do 12. stol. n.l. prošli naši slovanští předkové postupně složitým společenským a státoprávním vývojem od primitivních počátků, přes prvý pokus o založení velké slovanské říše (Sámo) k organizaci kmenových knížectví a posléze k přemyslovskému státu, který sjednotil celou zemi. Hmotná kultura slovanská je sice prostá, ale výrazná a osobitá. Keramika bývá zdobena pásy vrytých nebo vtlačených ornamentů, nejčastějším motivem je vlnovka, zprvu několikanásobná, později jednoduchá. K vysokému stupni se vyvíjí kovářství, typickou zbraní je sekera, poměrně pozdě ustupující meči. Typickým šperkem je tzv. esovitá náušnice. Pohřební ritus je nejednotný. I Slované budovali četné hrady, ať již jako strategicko-ochranná zařízení, správní střediska či sídla kmenových knížat. Dosavadní slovanské nálezy a památky z Hořovicka jsou poměrně pozdní. Existuje jediný nález torso pěkné nádoby z okolí Praskoles z doby cca 800 n.l.. Neznáme žádné žárové hroby a žádné mohyly. Slovanské hřbitovy pocházejí z doby cca. z počátku 10. století n.l.. Snad nejvýznačnější a největší býval Na vinici v Želkovicích. Přestože byl porušen již v roce 1881, ještě v době 1. světové války v něm byly nalézány neporušené hroby. V jednom z nich byla pochována ve skrčené poloze žena s uměle zdeformovanou lebkou, na slovanských hřbitovech vzácný jev. Jiné významné pohřebiště téže doby bylo objeveno Na kastrách u Lážovic v roce 1930. Třetí hřbitov byl porušen 1881 u Otmíč mezi polohami Jílovna a Ráj (při rozcestí silnice z Kočvar do Stašova s polní cestou ke kočvarské silnici. I zde byly ve hrobech korále běžných tvarů a esovité náušnice, ve dvou hrobech byly denáry Vratislava II., které datují hroby do 2. pol. 11. století. Velmi pozdní slovanské sídliště bylo objeveno v Budilově cihelně v Hostomicích. Spolehlivě slovanské bylo hradiště u Lochovic, ležící nad samou obcí na ostrožně mezi silnicí do Lhotky a Litavkou. Významné jsou ještě dva nálezy mincí, prvý byl nalezen v roce 1864 u Neumětel a obsahoval denáry všech českých knížat od Vratislava II. po Svatopluka, v druhém, nalezeném roku 1923 byly pouze denáry Spytihněva II. a Vratislava II. (jako knížete i krále).

 Hořovice

Závěrem zbývá ještě zmínka o původu a stáří samotných Hořovic.Podle stávajících názorů bývala na místě dnešních Hořovic slovanská osada již v 11. století. Na důkaz tohoto tvrzení bývají uváděny dva nálezy. Hrob datovaný denárem Vratislava II. do 11. století a obsah kulturních jam, objevených před lety při stavbě vjezdu do Čermákova domu (v místech dnešní proluky na Pražské ul.), kde s keramikou a jinými předměty byl nalezen též denár Břetislava I. Tyto nálezy však nejsou příliš spolehlivé. Názor Losův, že původně byl osídlen úval potůčku, který kdysi tekl od Dražovky za dnešním Gymnáziem, pod domem Součkovým a Vačkářovým do Podhradského rybníka pod starým zámkem a odtud stávající strží do Červeného potoka, by mohl být lépe podepřen pozdějším nálezy z téhož úvalu, a to:

• nálezy keramiky ze staveniště Obchodních tiskáren z let třicátých
• a z úpravy terénu kolem Gymnázia.

Zdá se tedy, že původní hořovická osada byla skutečně v onom úvalu a východně odtud mezi hořejší ostrožnou s děkanským kostelem a dolní ostrožnou se středověkým hradem. Z podaného přehledu vyplývá, že Hořovicko bylo trvale osídleno od mladší doby kamenné, a to od východu ze středních Čech. Se středními Čechami zůstalo pak trvale spojeno až do staršího období česko-falckých mohyl, kdy postupně podléhalo od jihu okupaci lidu mohylového. Odtud až po střední dobu laténskou byly jeho osudy spjaty spíše s Čechami jižními. Od střední doby laténské stalo se potom opět okrajovým územím středočeským a do novějších dějin vstoupilo jako součást župy Tetínské, tedy opět jako složka středočeského přemyslovského státu. Nastíněný obraz není ovšem definitivní a úplný, protože Hořovicko patří k nejméně prozkoumaným oblastem v Čechách.

 
 Další knihy s touto tematikou:

Matoušek, Václav - Stolz, Daniel.
Berounsko a Hořovicko v pravěku a raném středověku.(2006)