Cvočkařství na Hořovicku

Zpracovávání kovu má v Hořovicích a jejich okolí mnohaletou a slavnou tradici. Lidé uměli železo z rudy nejen vytavit, ale dát syrovému železu i potřebný tvar a vyrábět z něho různé výrobky. Stačí uvést jen komárovské železárny, které byly proslulé už ve středověku, nebo hamry, jež byly rozesety po Červeném potoce a po Litavě.

Jedním z nejslavnějších odvětví hořovického železářství byla výroba hřebíků nebo cvočků, v 19. století obživa velkého počtu obyvatelstva. Tato výroba se stala i příčinou velké bídy, která v 60. letech 19. století zavdala příčinu k událostem, pro něž se o zdejší krajině mluvilo v celé rakouské monarchii.

Výrobou hřebíků se v předcházejících staletích zabývali kováři, proto se ještě i v 19. století užívalo v dokladech úředního charakteru pojmenování kovář nebo mistr kovářský. Postupem času se však někteří z nich specializovali jen na výrobu hřebíků, někteří tak přímo začínali. Říkalo se jim cvokař, cvočkař nebo hřebíkář bez patrného rozlišování. Hromadná výroba kovaných hřebíků na Hořovicku však nebyla domácího původu. Cvokařství k nám přišlo na počátku 18. století z Německa. Názvy cvokařského nářadí i výrobků se udržovaly ve znění německém (nebo zkomoleném) ještě dlouho potom, co původní němečtí cvokaři splynuli s českým obyvatelstvem.

V roce 1714 bylo v Hostomicích už 14 kovářských mistrů, kteří měli tovaryše.
Václav Čepelák, který se jako první soustavně obíral studiem a historií cvočkařského řemesla, uvádí prvního cvočkaře v Žebráce v roce 1735, a to Němce ze Švábska.

Domácí lidé se od přistěhovalců cvokařskému řemeslu záhy vyučili. Výroba hřebíků se velmi rychle po okrese hořovickém, příbramském, zbirožském a částečně i dobříšském rozšířila a zasahovala až k Plzni na Radnicko.
Na hořovickém okrese byl největší počet cvočkařů v Hořovicích, Hostomicích a Běštíně, v menším počtu byli i v Běříně, Bezdědicích, Čenkově, Drozdově, Hvozdci, Jincích, Křešíně, Ohrazenici, Praskolesích, Rejkovicích, Felbabce, Velkém a Malém Chlumci, Újezdě, Záluží a Žebráce. Stejným způsobem se rozběhla výroba hřebíků i po vesnicích ostatních jmenovaných okresů.

Kromě toho, že zdejší lidé uměli s železem dovedně zacházet, byla jistě příčinou rychlého rozšíření výroby i okolnost, že nepříliš úrodná půda ani rozsáhlé lesy nestačily dost dobře uživit poměrně početné obyvatelstvo, a také skutečnost, že v blízkosti těchto míst byly hutě, odkud cvokaři v prvních časech mohli odebírat materiál pro svou práci.

Soudobé zprávy mluví o cvokařských mistrech, tovaryších a učednících. Toto rozlišování by svědčilo o tom, že se ve cvokařské výrobě pracovalo po způsobu starých cechovních řemesel. Pojmenování je však jen formální, přežívá ze starších dob a neodpovídá plně skutečnosti.

Daleko výraznějším rysem byla naprostá závislost cvočkařů na překupníkovi - "handlíři". Ten vlastně představoval to, co v manufakturní výrobě faktor. V cvočkařských místech to byl kapitálově silný jedinec, obyčejně obchodník se smíšeným zbožím, který cvokařům dával materiál a odebíral jejich výrobky. Kromě železa dodával cvokařům i uhlí do jejich výhně. Měl z práce cvokařů vlastně největší prospěch, protoře zisk měl na železe i na uhlí a hřebíky prodával za cenu, kterou sám stanovil. V mnoha případech platil cvokařům za jejich práci pouze potravinami - chlebem, moukou a bramborami.Tím je učinil svými zákazníky, a protože jim počítal cenu, za jakou se prodávalo, vydělal na nich potřetí. Cvokařský mistr v 60. letech 19. století nebyl tedy nic jiného než námezdný dělník, jaké jsme znali z manufaktur, který ovšem pracoval starým způsobem domáckých dělníků. Od tovaryše se pak mistr lišil tím, že měl vlastní dílnu, kdežto tovaryš se přiživoval u výhně, aby oheň nehořel dlouho nadarmo a aby byl více využit. Za toto propůjčování ohně musel tovaryš platit ustálený poplatek.

Cvokaři pracovali v malých dílnách, které se těžko větraly. V jednom rohu dílny nepřetržitě hořel oheň, rozdmychávaný občas měchem, aby neuhasl. Do něho střídavě kladli cvokaři železné pruty nebo silné dráty na rozžhavení. Rozžhavené dráty pak odnášeli v kleštích ke kovadlině, aby jim údery svých kladiv dali potřebný tvar. Při výrobě větších hřebíků měl cvokař při bušení pomocníka, nejčastěji některého člena rodiny, takovému pomocníku se říkalo bušič nebo přitloukač. Na kovadlině byla přibita hřebovna, na níž cvokař vykonával formu hřebíku. U kovadliny byla připevněna nádoba s vodou, ve které se hřebík vyklopený z formy zakalil.Zpočátku užívali cvokaři železa krájeného nebo stříhaného, které dostávali z "schneidwerku" z komárovských železáren. Později zpracovávai silnější dráty, např. vyřazené telegrafní. V době, kdy rakouská armáda vyměňovala šavle za střelné zbraně, zpracovali cvokaři velké množství těchto šavlí na hřebíky.

Hřebíky se lišily nejen svou velikostí, nýbrž i ukováním své hlavy podle toho, jakým účelům měly sloužit. Podle své funkce byly nazývány podlažníky, laťové, prkeňáky, podkováky, zatloukací, vratové, šindeláky, pantováky, rámové, rákosníky, zámkové a kolejnicové. Ve starých cenících vyskytují se ještě hřebíky anglické, ruské, francouzské, německé a saské. Rozdíl mezi nimi spočíval obyčejně ve zpracování hlavy. Jeden druh se nazýval erární, protože sloužil k podkování koní. Cvokaři vyráběli též drobné hřebíky pro potřeby obuvníků - zvané štemlované či pifle - které se zatloukaly do podešví bot. Cvočky, jimž se říkalo slováčkové, se přitloukaly do podkovek mužských a chlapeckých bot. Pro cukrovary vyráběli cvokaři cvoky pocínované, sloužily ke spájení homolových forem.

Podle druhu hřebíků byl jmenován zpočátku i jejich výrobce. Kdo vyráběl malé hřebíky, slul původně cvočkař, výrobce středních hřebíků cvokař a kovář velkých hřebíků nazýval se hřebíkář.

Hřebíkář, který chtěl mít výdělek jako průměrný pracovník v jiném řemesle, musel se umět kolem kovadliny otáčet a žádná rána nesměla být zbytečná.
Podle zručnosti potřeboval cvokař na vykování hřebíku 30 - 40 ran. Při denní výrobě tisíce hřebíků musel tedy dát kladivem 30 - 40 tisíc úderů. I když připustíme, že je toto číslo přehnané (jiné zprávy udávají menší počet potřebných úderů), musíme přiznat, že počet úderů při celodenní práci byl vysoký. Těžká práce s kladivem v nevětraném prostředí působila na zdraví cvokařů zhoubně. Časem chromila ruce a křivila prsty, stálé namáhání pravé paže při práci s kladivem vedlo k vysednutí pravé lopatky a ke kulatosti zad. Stálé zvonění (někdy více než jedné) kovadliny vedlo k zeslabení, u mnoha cvokařů dokonce ke ztrátě sluchu. Častý pohled do výhně vedl k vadám zrakovým.

Cvokař byl průměrně schopen pracovat do 40 let. V tomto věku už vypadal jako stařec, jehož síly už nestačily na jiné zaměstnání. Se čtyřicítkou obyčejně přicházela ztráta pracovní schopnosti, nebyla-li způsobena ještě dřívě souchotinami (tuberkulózou), pro kterou tu bylo nejvhodnější prostředí. Neblahý účinek na lidské zdraví byl ještě zvyšován dlouhou pracovní dobou. Podle soudobých zpráv se pracovalo od 4-5 hodin ráno s malou přestávkou do 8 hodin večer. Každý cvokař sám se nutil dlouho pracovat, protože dostal zaplaceno za váhu nebo za počet vykovaných hřebíků, tedy čím déle pracoval, tím více vydělal.

Dlouhá pracovní doba byla celkem obvyklá i v jiných výrobních odvětvích. Cvokaři také proti ní nereptali, pokud jim stačila zajiš´tovat odměnu potřebnou k uhájení alespoň prostředního živobytí. To bylo zejména v prvních desetiletích 19. století, kdy dosáhla ruční výroba hřebíků nejvyššího bodu, a kdy cvokařští mistři a tovaryši tvořili zámožnější část obyvatelstva podbrdského venkova. Cvokařští mistři mívali svůj cech a potrpěli si na důstojnost a reprezentaci.

V té době se také dožili největší slávy. V roce 1836 byl totiž Ferdinand V. s manželkou korunován na českého krále. Korunovačního průvodu se účastnili také cechy, mezi nimi i cech cvokařský. Cvokaři z Hořovic vezli na alegorickém voze celou cvokařskou dílnu a na jejich voze byl ze zatlučených hřebíků vytvořen nápis "Zdráv buď, králi náš!", který budil mezi diváky velkou pozornost a pro cvokaře byl dlouho předmětem stavovské pýchy.

Hřebíky podbrdských cvokařů zásobovaly celou rakouskou monarchii a vyvážely se i do zahraničí. Ve čtyřicátých letech 19. století však začala ruční výroba hřebíků upadat, protože nestačila držet krok s rychlejší a lacinější výrobou strojovou, která se začala rozmáhat ve Štýrském Hradci, v Plzni a v Žatci. Na zahraničních trzích utrpěly české ruční hřebíky porážku v konkurenci s výrobky anglickými. Po porážce Ruska ve válce krymské (1853-5) se vývoz rakouských hřebíků stále snižoval.

Objem práce pro cvokaře se tedy stále zmenšoval, takže se mnozí snažili obstarat si ještě jiné živobytí. To pro ně však bylo obtížné. Většinou byli chatrného zdraví a neoplývali velkou silou, takže nebyli zvlášť vyhledáváni. Na Podbrdsku nebylo také příliš mnoho pracovních příležitostí. Jediný větší podnik byly komárovské železárny, které počítaly zaměstnance na stovky (v roce 1865 - 823 zaměstnanců). Hořovické továrny, z nichž největší byla Schmidtova, počítaly své lidi jen na desítky. Mnoho cvokařů se vydalo za výdělkem do světa, některým poskytla dočasné živobytí stavba železnice. Někteří se prostě své práce vzdát nechtěli, protože se měli za "měšťany". Bída mezi cvokaři v Hořovicích a v Hostomicích však byla větší než na venkově. Nemocný nebo prací ochromený cvokař byl tehdy společností ponechám zcela svému osudu.

Při bídě stále se stupňující neměly cvokařské rodiny možnost uhájit ani nejskrovnější živobytí a hlad byl u nich trvalým hostem. V mnoha rodinách jedli jen 2x denně, a to ještě spíše stravu sloužící k oklamání žaludku (polévku a brambory). Nouze cvokařů dostoupila v 60. letech 19. století takových poměrů, že v lidovém slovníku říkalo se obecně cvokařství "žebrota". Stejně ubohé jako jejich jídlo, bylo i jejich bydlení a oblečení. Vlastní domek měli jen někteří z cvokařských mistrů, většina jich bydlela v nájmu. Největší část cvokařských domků zabírala dílna a pro osobní bydlení zůstávala jedna, nejvýše dvě malé místnosti. Celý shluk cvokařských domků byl vystavěn na západní straně Hořovic podél rokle. O celé situaci podával svědectví fejeton Jana Nerudy (Výlet do Kraje bídy).

Za tíživé hmotné situace musely pracovat ve cvokařských rodinách i ženy a děti. V 60. letech činila mzda cvokaře 1 zl. týdně, tj. ročně kolem 50 zl.. Srovnáme-li s tím některé tehdejší platy, např. policejní sluha 80 zl. ročně, ponocný 104 zl., hajný 60 zl., učitel 210 zl., uvidíme, že se cvokař nemohl vyrovnat ani ponocnému. Mohl za svou denní mzdu koupit asi 3 kg čeného chleba, nebo necelý půl kg hovězího masa, nebo 18 dkg vepřového sádla či šest vajec. To jsou vesměs dávky, které nestačily k nasycení jednoho člověka, natož celé rodiny, přitom tato vydání nebyla jediná.

Cvokaři se ocitli u konce se svými tělesnými i duševními silami a jejich hmotná bída je přivedla na dno lidské společnosti.
Jan Neruda se svými články v Národních listech snažil pohnout vládu i veřejnost k pomoci. Pražská obchodní a živnostenská komora, která měla za úkol zvelebovat živnosti a odstraňovat překážky v tomto směru, se však ve své zprávě z roku 1865 vyslovila takto: "úplně demoralisovaná, zchudlá, na těle i na duchu churavá třída lidstva, které již na čele napsáno, že hodina její brzo odbude".

Není tedy divu, že cvokaři srovnávajíce svou ubohou existenci pojali ke svým vykořisťovatelům živelnou nenávist, která čekala jen na příležitost, aby se mohla vybít ničením a pomstou.

Více: Sociální bouře hostomických cvokařů v roce 1866, František Hrdlička, Hořovice 1959 Knihovna Hořovice