Univerzální překladač

Překlad (translations)

Czech English French German Italian Polish Russian Spanish

Kalendář akcí

Aktuální počasí

Počasí dnes:

18. 11. 2017

oblacnosde

Bude polojasno až oblačno, místy přeháňky, od 500m srážky sněhové. Denní teploty 3 až 7°C. Noční teploty 2 až -2°C.

Obsah

Hořovičtí rodáci

S t ř e d o v ě k

N o v o v ě k

M o d e r n í   d ě j i n y

 

S o u č a s n o s t

 


 

 S t ř e d o v ě k

 ELIŠKA ZHOŘELECKÁ
(listopad 1390, Hořovice - 3. srpna 1451 Trevír)

 

Hořovický dvorec je v roce 1390 doložen jako místo narození posledního člena rodu Lucemburků, Elišky Zhořelecké. V roce 1390 je doloženo, že nového hořovického faráře podával král Václav IV. a je možné, že tak činil právem odúmrti. V témž roce se na hořovické tvrzi s určitostí narodila Eliška Zhořelecká, jejíž matka Richilda v této době projížděla Hořovicemi za svým manželem Janem Zhořeleckým, nejmladším synem Karla IV.

Eliška Zhořelecká byla jedinou dcerou vévody Jana Zhořeleckého, syna Karla IV., a švédské princezny Kateřiny Meklenburské a v letech 1411 až 1443 vládnoucí lucemburskou vévodkyní. Byla poslední legitimní příslušnicí císařské větve rodu Lucemburků.

Zdroj: www.zamek-horovice.cz; Wikipedie

 

 

 JAN ROSACIUS HOŘOVSKÝ
(kolem r. 1580, Hořovice - 22.8.1632 Pirno v Sasku)

Kněz církve pod obojí, farář v Mníšku, v letech 1610-1614 v Litni, od r. 1614 u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze a zároveň přísedící konsistoře pod obojí. Mezi pražskými faráři zaujímal významné postavení. Vydal tiskem řadu pohřebních kázání („Příprava k smrti“ aj.) a r. 1620 II. díl Slovaciova „Vysvětlení Biblí malé“, mohutný foliant o 1212 stranách s vlastní Předmluvou.
Nejpamátněji se zapsal do dějin celého národa svým kázáním, kterým dne 21. května 1618 zahajoval v Karlově koleji sjezd českých stavů, ale hlavně svou „Korunou neuvadlou mučedníků Božích českých“, v níž vylíčil jako hodnověrný svědek, který podával k smrti odsouzeným poslední útěchu, smutné divadlo na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Jako exulant vydal r. 1628 v Pirně „Gratulatio ad emigrantes Bohemos“ v němž se přihlásil, ač luterán, k Budovcově myšlence jednoty všech církví nekatolických. Hájil ji později i proti svému krajanu a příteli Martiniovi. Roku 1631 při návratu z emigrace opět zaujal své místo u sv. Mikuláše, ale brzy po druhém nuceném odchodu z Čech v Pirně zemřel.

Prameny:
Hořovická ročenka 1938
Monografie Hořovicka a Berounska, díl 5., str. 60-61
Dvacet a sedm slavných mučedníků
Staroměstská exekuce

 

 SAMUEL MARTINIUS Z DRAŽOVA
(31.1.1593, Hořovice - 7.2.1639 / dle jiného pramene 27.1.1639 / Pirno v Sasku)

Narodil se jako syn hořovického faráře pod obojí Petra Slavětinského. Nejprve se vzdělával u otce, pak v Žatci, Lounech a posléze od r. 1612 na pražské univerzitě, kde se za dva roky stal bakalářem a nato mistrem. Po studiích učil na škole ve Vodňanech, krátký čas působil jako kaplan u Jana Rosacia Hořovského na Malé Straně. V letech 1615-1618 farářoval v Litni, kde napsal latinskou „Řeč o jednotě církve“, kterou četl na schůzi vysokých škol pražských. V téže době vydal také „Vyznání víry křesťanské v Čechách“ v českém jazyce, kde doložil, že se Čechové plně srovnávají s protestantským vyznáním. Proto byl povolán do Prahy na faru sv. Haštala a sv. Kříže a stal se přísedící konsistoře pod obojí.
Po bitvě na Bílé hoře (1620) byl vypovězen z vlasti a pobýval v Sasku na různých místech. Po smrti své choti převzal výchovu čtyř mladých pánů Kaplířů ze Sulevic a s nimi cestoval po Francii a Anglii. Mezi šlechtici i učenci byl oblíben, získal dokonce nobilitační přídomek „z Dražova“ (podle vrchu nad rodným městem Hořovicemi). Po návratu z ciziny se stal farářem v Pirně v Sasku, a když byla Praha v roce 1931 dobyta Sasy, byl ustanoven farářem v Týnském kostele, administrátorem konsistoře pod obojí a proboštem Karlovy university. Proslavil se jako znamenitý řečník, zejména významně promluvil u příležitosti pohřbívání 11 hlav předních Čechů, kteří se stali oběťmi popravy roku 1921. Když císařské vojsko v roce 1932 Sasy z Čech vyhnalo, musel ji spolu s jinými opustit i Samuel Martinius z Dražova. Vrátil se jako farář do svého dřívějšího působiště v Pirně v Sasku.
Martinius byl nadaný teolog, kazatel skvělé výmluvnosti, spisovatel mnoha latinských a českých spisů teologických a historických – např. „O počátku, zrostu, běhu, cíli starožitné akademie pražské“, „Rorate či zpěvy adventní“, „Vyznání víra svaté křesťanské“, „Osvědčení proti odpadlým Čechům“, „Sedmi listů apokalyptických vysvětlení“ a další.
Nejznámějším se stal jako farář a organizátor české emigrantské obce v saském Pirně, kde také vedl – bohužel vinou své povahy ke škodě emigrace – několikaletý vášnivý zápas s církví bratrskou a utkal se i s Komenským. V emigraci pracoval i politicky (jako pomocník Matyáše hraběte z Thurnu) na zlepšení smutného osudu exulantů.

Prameny:
Hořovická ročenka 1938
Monografie Hořovicka a Berounska, díl 5., str. 62-63

 

 

N o v o v ě k 

 MENCL Josef Branislav
(2.10..1816, Hořovice - 22.6.1864, Praha)

Vyučený klempíř a kovolijec; zhotovil lustry pro radnici a německé divadlo pražské. Drobné reliefy vystavil na světové výstavě v Londýně (1851). Byl činný i politicky a literárně; účastnil se Slovanského sjezdu (1848), přispíval do Riegrova Slovníku naučného. Přítel K. H. Máchy a B. Němcové. Pro Hankův rodný dům v Hořiněvsi zhotovil pamětní desku s reliefem Václava Hanky a jeho krédem: "Národy nehasnou, dokud jazyk žije." Slavnostního odhalení (7.9.1862) se zúčastnili Fr. Palacký, Rieger, Sladkovský, Neruda, Vrťátko ad.

Encyklopedie Podbrdska

 

 

 Antonín Nedvěd
(19.8.1828, Hořovice - 16.07.1896, Lublaň, Slovinsko)

 
   
   
Místo působení  Brno, Praha (Česko)
   Praha (Česko); Lublaň (Slovinsko)
   
Charakt. Sbormistr, hudební pedagog a skladatel působící ve Slovinsku.
Životopis Hudební vzdělání získal v Praze u J. Krejčího, Z. M. Kolešovského, V. E. Horáka, J. B. Kittla a M. Mildnera. V dětství výborný zpěvák Cecilské a Žofínské akademie. Na Žofínské akademii pak učil. Zpíval též v divadlech v Brně a Praze. Od r. 1856 působil v Lublani. Zde se stal ředitelem spolku Philharmonische Gesellschaft. Zorganizoval v něm sbor, který řídil 26 let. Učil na státní hudební škole, učitelském ústavu aj. Jeden ze zakladatelů nového slovinského hudebního života. - Autor didaktických prací, zpěvníků, německých, slovinských a českých sborů, slovinských písní a chrámových skladeb. - (Slovník českých sbormistrů uvádí datum úmrtí 16.7.1896).
   
Citace Československý hudební slovník osob a institucí. 1. vyd. Sv. 2. Praha : Státní hudební vydavatelství, 1965, s. 156.
  STÁREK, Zdeněk. Slovník českých sbormistrů. Část II. Praha : Divadelní ústav, 1982, s. 372.
   

 

 

 JAN HERAIN
(14.5.1848, Hořovice - 11.12.1914, Praha)

Jan HerainStavitel a stavební archivář města Prahy.
Jan Herain se narodil v Hořovicích v domě č. 299. V Hořovicích vychodil obecnou školu a také zde absolvoval stavební praxi u stavitele Antonína Hartmana (do r. 1866). Stal se stavebním inženýrem, projektantem u velké pivovarské firmy Novák a Jahn v Praze, v jejíchž službách procestoval mnoho evropských zemí. Navrhl plány pro řadu velkých pivovarů po celém tehdejším Rakousku-Uhersku. Podle jeho projektů byly postaveny pivovary např. v Českých Budějovicích, na Královských Vinohradech, v Holešovicích a Bráníku. V sedmdesátých letech působil při přestavbě zbirožského zámku pro pověstného krále železnic Stroussberga a po roce 1900 zasedal v komisi pro dostavbu Karlštejna.
Z ideálních pohnutek opustil skvělou kariéru stavitele a věnoval se historii - nejprve jako pražský konzervátor
a od r. 1904 jako stavební archivář města Prahy. Jeho péče o rozšíření znalostí a zachování pražských památek byla nezměrná.V Archívu hlavního města Prahy založil sbírku plánů a vedut. Byl členem mnoha kulturních a odborných spolků, 18 let předsedou Společnosti přátel starožitností a od r. 1913 členem České akademie. Napsal více než sto článků, statí i samostatherain Stará Prahaně vydaných prací. Nejznámější je jeho doprovod k Jansově Staré Praze. Kostelu Nejsvětější Trojice v Hořovicích věnoval kopii obrazu Umírající sv. Xaverius od barokního malíře F. X. Balka. Jeho úsilím vzniklo i hořovické muzeum, jemuž vlastně opatřil největší část numismatické sbírky. Z jeho pozůstalosti získal městský archiv mnoho cenných výpisů z archivů a farních kronik.
Zemřel v Praze v roce 1914.

 

Prameny:
Hořovická ročenka
I. Slavík: Propadliště paměti, str. 149-150
Monografie Hořovicka a Berounska, díl 5, str. 70 

 

 

 ALFRÉD SEIFERT
(4.2.1850, Hořovice - 6.2.1901, Mnichov)

Malíř historických žánrových obrazů ovlivněných dobovým romantismem.
Syn hořovického notáře Seiferta, postižený rachitickým zkřivením páteře, od mládí vynikal uměleckým nadáním, stejně jako jeho sestra, malířka. Alfréd se nějaký čas učil u místního fotografa a v roce 1871 vstoupil na pražskou akademii, kde byl krátce žákem krajináře Aloise Kirniga (Kýrníka). S řadou dalších českých přátel odešel do Mnichova, kde studoval u prof. Wagnera a Lindenschmidta. Jako malíř romantického žánru maloval výjevy z dramat Shakespearových. Na mezinárodní výstavě v Mnichově r. 1879 vystavoval obraz Minstrelové. Z r. 1884 pochází jeho populární obraz "Filipina Welserová u biskupa českých bratří Jana Augusty v žaláři na Křivoklátě". Reprodukce jeho děl se často objevovaly v 80. letech v časopisech Zlatá Praha a Světozor. Postupně opustil romantickou historickou malbu a věnoval se studiu ženských postav a zejména líbivých ženských hlaviček. Jako rodák a čestný měšťan věnoval Hořovicím obraz "Zvěstování", umístěný dnes na chodbě františkánského kláštera.
Zemřel v roce 1901 v Mnichově.

PromenádaSeifert Promenáda FloraSeifert Flora

 

Prameny:
Monografie Hořovicka a Berounska, V. díl, str. 220-222
Hořovická ročenka 1938

 

 

 ANÝŽ JOSEF
(29.2.1852, Hořovice - 27.6.1912, PRAHA)


Josef AnýžPedagog, zemský poslanec a člen zemské školní rady Josef Anýž. Absolvoval pražskou polytechniku. Za studentských let se zapojil do vznikajícího národního života. Stal se učitelem Vocelova pražského ústavu a ženského výrobního spolku. Po soukromých studiích byl jmenován suplujícím profesorem na univerzitě, suplujícím profesorem české vyšší reálky v Praze. V roce 1875 se stal členem redakce politického časopisu Občan v Brně a v roce 1879 členem pražské redakce Posla z Prahy a později Českých novin. Od roku 1882 byl členem redakce Národních listů a později redaktorem tohoto časopisu. Byl znám svými přednáškami v dělnických spolcích a působením ve výboru Ústřední matice školské a v Jednotě Pošumavské a Severočeské. Od roku 1902 byl členem zemské školní rady.

Wikipedie:

Josef Anýž (29. února 1852 Hořovice – 27. června 1912 Praha) byl český politik, novinář a pedagog.

Absolvoval pražskou polytechniku. Již za studentských let se zapojil do vznikajícího národního života. Zpočátku působil jako učitel Vocelova pražského ústavu a Ženského výrobního spolku. Po soukromých studiích byl jmenován suplujícím profesorem na Karlo-Ferdinandově c. k. univerzitě a suplujícím profesorem české vyšší reálky v Praze. V roce 1875 se stal členem redakce politického časopisu Občan v Brně a v roce 1879 členem pražské redakce Posla z Prahy a později Českých novin. Od roku 1882 byl členem redakce Národních listů a po smrti Josefa Baráka v roce 1883 s stal šéfredaktorem tohoto tehdy největšího a nejvlivnějšího časopisu. Byl jím až do své smrti, tj. celých 29 let. Byl také znám svými přednáškami v dělnických spolcích a působením v Národní jednotě severočeské a pošumavské. Od roku 1902 byl členem zemské školní rady a byl zároveň členem výboru Ústřední matice školské, získáváním prostředků aktivně podporoval zakládání českojazyčných škol v jazykově smíšených oblastech Rakouska-Uherska. Na úrovni ministerstva vyučování se zasadil též o zřízení reálného gymnázia v Berouně. 15. září 1908 byl zvolen zemským poslancem sněmu království Českého za Hořovice, Beroun, Radnice a Rokycany.

Byl členem Národní strany svobodomyslné – mladočechů a byl znám svým protirakouským smýšlením. Jako šéfredaktor periodika ve své době utvářejícího veřejné mínění byl zván k nejrůznějším příležitostem, například 31. května 1908 v Českém Brodě u položení základního kamene pomníku Prokopa Holého přednesl projev namířený proti Vídni, aristokracii a německému živlu, kdy mj. řekl: „Nechceme-li žíti jako národ helotů, pak musíme k tomu působit, aby takový den, jakým byl dnešní – kdy si připomínáme nejen slávu Svých předků, nýbrž i chyby, vady a nedostatky jejich – vedle pocitů radostných nad hrdinstvím jejich, budil v nás i vzpomínku tesknou a výstražnou, k jakým koncům vede nesjednocenost ve velikých, o život národa jdoucích otázkách.“ S mnoha dalšími osobnostmi vystoupil 1. března 1908 na velkolepém pohřbu básníka Svatopluka Čecha. Byl také jedním ze svolavatelů tzv. reskriptové schůze v Praze v roce 1893, jejíž potlačení vyústilo 13. září toho roku k uvalení výjimečného stavu na Prahu a okolí.

Pohřben je na Vyšehradském hřbitově, hrobka č. 6, odd. VI.

 

 BOHUMIL ČERMÁK
(29.3.1860, Hořovice - 1.5.1926, Podolí)

Bohumil ČermákBásník a prozaik rodného kraje Dr. Bohumil Čermák se narodil v Hořovicích (č.p. 82) jako syn zámožného obchodníka Matěje Čermáka, pozdějšího starosty města. Po ukončení místní obecní školy odešel roku 1871 studovat do Prahy na první českou reálku v Ječné ulici, kde v 18 letech odmaturoval. Nejraději by se byl věnoval studiu na technice, ale na přání svého otce navštěvoval dva roky jako mimořádný žák první pražské gymnázium, kde si doplnil maturitu. Vystudoval práva a jako právník zakotvil trvale v rodném městě.
První pokusy jeho literární tvorby spadají již do dob studijních. Začal básněmi a povídkami. Básnickou činnost rozvinul v letech devadesátých jako koncipient u Dr. Herolda. Psal také pod pseudonymem Miloslav Červenka, Čeněk Boček i pod vlastním jménem do různých časopisů, jako např. do Čechových „Květů“, Šimáčkova „Světozoru“, Vilímkova listu „Naší mládeži“, „Jarého věku“ aj.
Současně překládal z cizí literatury - přeložil „Dva roky prázdnin“ od J. Verna, „Krotitel hadů“ od J. Rousseleta a „Příhody tří uprchlíků v Sibiři“ od V. Tissota. V posledních letech přispíval do vlastivědného sborníku „Kraje Horymírova“ básněmi i články, k nimž čerpal látku ze svého kraje.
Jako básník napsal řadu básní lyrických i epických do zmíněných časopisů. Z lyrických básní např. „Bodlák“, „Opuštěná“ aj. Některé básně byly pro svou zpěvnost zhudebněny. Klidný tok vyprávěcí mají jeho básně epické, např. ,,Zrada zlata“ (komárovská pověst), „Regent Jakub Veltrubský“, „Páter Adam“ aj.
„Zrada zlata“ vypráví o holdování a hýření za Dětřicha na hradě Valdeku, o bojích českých pánů proti Polákům, konečně o otrávení sluhů Bohuší, paní hradu, jež se dopustila tohoto činu z obavy, aby nepřišlo najevo, kam byl ukryt zlatý poklad. Posléze báseň líčí Bohušin tragický konec i skon čarodějnice, jež Bohuši jed připravila.
Přímo z Hořovic mají látku další dvě básně: „Páter Adam“ a „Regent Jakub Veltrubský“.
Páter Adam při návratu od nemocné, k níž byl povolán, zastaví se pozdě večer na novém hřbitově, aby se pomodlil za prvého, který tam bude pochován. Vcházeje do kláštera šeptal si ještě: „Míř věčný dej mu Pán!“ Ráno našli františkána Adama na loži mrtvého, a tak byl sám první na novém hořovickém hřbitově pochován.
„Regent Jakub Veltrubský“ zachycuje útisk lidu hořovického za působení Jakuba Veltrubského. Tento mocný utiskovatel byl muž lstivý a bezcharakterní. Lid vykořisťoval, trýznil a vyháněl, zkrátka jeho pobyt v Hořovicích znamenal zároveň krutovládu. V básni jsou vylíčeny různé momenty z jeho jednání, které bylo na oko pěkné, za zády však zrádné a lstivé, jako např. nalíčený požár proto, aby zbavil lid písemných práv, která si dal důvěřivými lidmi předložit.
Tato postava zaujala Čermáka i k prozaickému vyjádření. V povídce „Z dob zapomenutých“, otištěné v časopise „Naší mládeži“ (1887), široce rozvinuje jeho činy, které však nakonec došly zaslouženého trestu po příjezdu majitele panství Bernarda Ignáce, hraběte z Martinic.
Také krátké vyprávění „Pověsti o Veltrubském“ (rukopisné) znovu oživuje tuto postavu.
Z hořovického prostředí je též povídka „První brambory u nás“. Podává ze starých pamětí zprávy o tom, jak v Hořovicích proběhla první ochutnávka brambor.
V rukopisech jsou ještě cenné práce dějepisné, které se týkají jak Hořovic, tak okolí.
Dr. Bohumil Čermák zůstal věrný svému domovu. Jako advokát sloužil po celý život rodnému městu, jako básník a spisovatel oživoval historická fakta verši i prózou. Zemřel v podolském sanatoriu dne l. května 1926. 

Prameny:
Hořovická ročenka 1938
Monografie Hořovicka a Berounska, díl 5., str. 80-82

 

 

 ŠROGL KAREL (1860-1938) lesník

Svou pílí se vypracoval mezi přední lesnické odborníky v naší republice. Studoval na tehdy proslavené lsnické akademii v saském Tharandtu. V letech 1883-86 vedl práce na velkostatku knížete Karla Clary-Aldringena u teplic. V roce 1885 předložil k publikování svou práci "O vlivu světla na výchovu vysokého lesa". Ve vedoucích funkcích pracoval na velkostatcích v Českém Švýcarsku a Račicích. Zabýval se nejen pěstováním lesů, ale i ekonomikou a literární činností. Jeho práce v lesnické literatuře došla významného povšimnutí a ukízala nové cetsy v nauce o lesní rentabilitě.

V místě svého působení vydal dvě vědecké práce "Lesní úroková míra v hodnotě půdy" a "Pruhové seče obrubné". Začalo se razit heslo, že povaze lesního hospodářství vyhovuje jen hospodaření ve větších lesních komplexech.

Karel Šrogl pracoval s nadšením i pro veřejné blaho a staral se také o budování nových silnic. Od roku 1891se stal v Račicích zakládajícím členem a starostou místního sboru dobrovolných hasičů. V roce 1907 se stal rovněž zakládajícím členem račického Sokola a právě odtud vyšel mistr světa Alois Hudec z roku 1931 a olympijský vítěz na kruzích z roku 1936.

Karel Šrogl byl také vynikající hudebník (zejména klavírista), pilný sběratel a znalec čínského porcelánu. Zemřel v 78 letech a patří mu čestné místo mezi našimi odborníky v lesnictví.

Lesník a hořovický rodák Karel Šrogl (1860-1938) / Gustav Novotný - Minulostí Berounska 2, (1999), s. 139-154 2

3. 12. 1938 zemřel v Brně ing. Dr. h. c. Karel Šrogl, moravský lesnický ekonom a  pěstitel, odchovanec Tharandtu, nadlesní a ředitel velkostatku v Račicích u  Vyškova na Moravě, kde působil 47 let, tvůrce tamějších periodických lesních plánů, člen ČSAZV, komisař pro II. státní zkoušku na LF VŠZ v Brně a pro samostatné lesní hospodáře. V roce 1929 mu VŠZ v Brně udělila čestný doktorát technických věd. Jeho koníčkem byla hudba a hra na klavír a flétnu. Milovník orientálního umění. Narodil se 18. 7. 1860 v Hořovicích v Čechách.
zdroj

Šrogl Karel (1860-1938) - významný český hospodář a  ekonom. Narodil se v Hořovicích, reálku vystudoval v Plzni a po dvouleté lesnické praxi u svého strýce Nebeského na statku v Plasích se zapsal na lesnickou akademii v Tharandtu. Studia ukončil v roce 1883. Čtyři roky pak působil na teplickém panství a dalších téměř padesát let (1887-1935) byl ředitelem velkostatku v Račicích na Moravě. Jeho dlouholeté úspěšné působení na jednom místě potvrzuje význam stability personálu pro les. Sám zpracovával pro jím spravovaný celek lesní hospodářské plány, jejichž plnění pečlivě vyhodnocoval a vyvozoval z toho potřebné závěry. Velkou pozornost věnoval také soustavné dokumentaci hospodářské činnosti. Ve své publikační práci se orientoval na ekonomickou tématiku (Lesní úroková míra a hodnota půdy, 1899; O  lesní rentabilitě, 1930), na tématiku pěstební a ochranářskou (O vlivu světla na výchovu lesa vysokého, 1885; Pruhové seče obrubní, 1927; Mniška a lesní zařízení, 1923) a těžební (Vysoušení dřeva nastojato za účelem zvýšení jeho trvanlivosti, 1937). V roce 1929 mu Vysoká škola zemědělská v Brně udělila čestný doktorát technických věd. Byl velkým milovníkem hudby (hrál výborně na klavír a flétnu) a výtvarného umění. Pr
zdroj

 

 ŠROGL FERDINAND (1861-1924) hudebník

Měl znamenité hudební nadání a byl znám jako hudební skladatel a houslový virtuoz. Žil na Kubě, v Rusku, Batávii, procestoval asijské státy (Čínu, Malajsii a Japonsko), dostal se i na Sibiř a Cejlon.

 

PN 11/2002 -vac-

 

 JAROSLAV PANUŠKA
(3.3.1872, Hořovice - 2.3.1958, Praha)

Jaroslav panuškaMalíř, ilustrátor, typické je pro něj fantastično, bizardno, pohádkovo až strašidelno.
Narodil se v Hořovicích v čp. 84. Jeho otec, státní geometr, bydlel ve Valdecké ulici nad synagogou (dnešní českobratrský kostel). Jaroslav však strávil v Hořovicích pouze dětství (do 11 let) a nikdy se sem k delšímu pobytu nevracel. Od osmdesátých let byla jeho bydlištěm Praha, kde nejprve maturoval na Smíchově a pak s několikerým, vždy dočasným přerušením, studoval v letech 1889-1898 na Výtvarné akademii. Nejprve se učil u figuralisty Maxmiliána Pirnera (1854-1924) a pak u krajináře Julia Mařáka (1832-99), který se svou školou pracoval v Lochovicích. Nějaký čas pobýval ve Světlé nad Sázavou, kam r. 1921 zavedl i Jaroslava Haška. Od roku 1926 pobýval už trvale ve východočeském Kochánově ve vlastnoručně vybudovaném jednopatrovém srubu. Zemřel v Praze v roce 1958. 
Na rodný kraj rád vzpomínal a patrně jím byl i ovlivněn. Panuškova babička byla vyhlášená ranhojička a zaříkávačka a malý Jaroslav s ních chodil "po návštěvách" a pozoroval léčení a zaříkávání. V době jeho dětství byly navíc Hořovice podbrdským městečkem, ztraceným mezi hlubokými brdskými lesy na jedné a křivoklátskými hvozdy na druhé straně, v nichž se odehrávalo ledacos tajemného a hrůzostrašného.
Část jeho obrazů a kreseb je vystavena také v galerii v Žebráku.

Díla:

  • strašidelné motivy - Smrtka nahlížející do do oka umírajícího, Mrtvý muž si jde pro lebku, Upíři, Černokněžník, Větrné mlýny…
    Panuška ČarodějnicePanuška Ďáblův mlýn
  • symbolistní krajiny - Tůň, Měsíční svit, Havrani na sněhu, Letní noc...
  • obrazy hradů a zřícenin - Československé hrady, Tetín na počátku křesťanství, Žebrák...
  • pražských zákoutí - Kanovnická ulička, Dvorek na Starém Městě, Panorama Prahy...
  • cyklus pravěkých a  archeologických námětů - Výjevy ze života prehistorického člověka, Mamut u bažiny, Kolová stavba na starém Labi, Staroslovanská osada v  bažinách...
  • krajiny z okolí Suchomast a  dalších míst
  • Tání, Melechov, Podzim na Českomoravské vysočině, Panorama bitvy na Běháni, Červený kohout, Nocturno a řada dalších

Prameny:
Slavík, Ivan: Propadliště paměti, str. 168-171
Monografie Hořovicka a Berounska, 5. díl, str. 222-224

Malíř Jaroslav Panuška
Tento významný český malíř se narodil 3. března 1872, a tak koncem roku si Česká pošta připomněla jeho 130. výročí narození krásnou poštovní známkou v sérii Umělecká díla na známkách s nominální hodnotou 12 Kč. Vyšla dále známka s dílem Mikoláše Alše (20 Kč) a Jana Petra Molitora (26 Kč). Každopádně Jaroslav Panuška patří mezi umělce, který tvořil v našem kraji a žil u Světlé nad Sázavou. Panuška studoval na pražské Akademii výtvarných umění u známého profesora Maxmiliána Pirnera a Julia Mařáka. Když asi před dvěma roky byla v jízdárně pražského hradu výstava Julius Mařák a jeho žáci, byl zde Panuška zastoupen podobně jako na tehdy zajímavé výstavě v Rudolfinu. Patřil mezi významné umělce generace 90. let předminulého století, která hledala osobité tvůrčí vyjádření. Panuška dospěl k impresionistické krajinomalbě a krajina u Světlé a Lipnice ho nejednou inspirovala. Kreslil pro časopisy, ilustroval knihy a měl fantazii pro zobrazení nadpřirozených bytostí, vodníků, strašidel a duchů. Na známce je vyobrazen obraz s názvem Opuštěná z roku 1901 a jde o kvaš na kartonu. Dílo je v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Barevné provedení známky je vynikající a navozuje modří a černí pochmurnou náladu, kterou rytec Martin Srb mistrovsky zvládnul. Navíc na obálce 1. dne je další pohádková kresba Vodník a na razítku pak strašidlo.

Jaroslav Panuška jezdil na Vysočinu, jezdil i na Lipnici. Byl to právě on, kdo potkal Jaroslava Haška a přemluvil ho k cestě právě na Lipnici. Dokonce se hovoří, že Hašek šel pro pivo jen tak v bačkorách a v nich také na Lipnici přijel s Panuškou. Každopádně se tato česká poštovní známka zařadila námětově mezi ty, které filatelista sbírající náměty z Ledečska rád zařadí do sbírky. Tak rozšíří i tak chudý počet takto tématických filatelistických zajímavostí. Jaroslav Panuška zemřel 1. srpna 1958 ve věku 80 let.

Dr. Miroslav Vostatek

Panuška Opuštěná



Zdroj:http://www.ledec-net.cz/mesto/archiv/ln_2003_02.html#panuska

 

 

 

 

 

 

 

 KAREL SEZIMA
(13.10.1876, Hořovice - 14.12.1949, Praha)

Karel sezimaVlastním jménem Karel Kolář. Narodil se v Hořovicích v č.p. 100 v rodině učitele. Studoval na gymnáziu v Příbrami (1887-95), pak práva v Innsbrucku (1895-97) a v Praze (do r. 1899), kde se stal vyšším finančním úředníkem. Přispíval do Nivy, Literárních listů, Lumíru, Samostatnosti (1911-14), Národního obzoru, Pokrokové revue, Literárních novin (1938-41), Hovorů o knihách, Panorámy, Národních listů (1937-41), Čteme (1939-43), Českého slova (1941-42), Naší řeči aj. Větší studie otiskl ve sbornících Srdce vlasti (1940) a Almanach Umělecké besedy Kruh (1941), psal podobizny moderních českých prozaiků pro Ottův Slovník naučný nové doby. Vydal literární pozůstalost Josefa Matějky (1911 a 1941) a Petra Klese (1931), podílel se na vydání Výboru krásné prózy československé (1931-32). Užíval pseudonymů J. Zvonař, V. Berkovec, K. Budil, K. S., O. V., -el, -es, -emb, -lim.
Sezima debutoval na sklonku devadesátých let prózou, ovlivněnou dekadentním psychologismem „unavených duší“ (novela Kouzlo rozchodu). V dalším vývoji se přiklonil téměř výhradně k románové formě a vystupoval jako precizní psycholog senzitivních postav, hlavně žen a intelektuálů, které sleduje v jejich rozporném a často zvráceném erotismu (Pasiflóra). Podstatnou složku Sezimovy prózy tvoří krajinomalebné pasáže, evokující krásu rodných Brd a směřující v pozdějších románech od impresionistické stylizace přírodních dojmů k pojetí mystické prasíly kraje (romány Dravý živel, Hudba samoty). Do rodného kraje se rád a často vracel, pobýval na Felbabce pod Plešivcem, o němž napsal historickou studii Olymp kraje.
Na rozdíl od prózy, která většinou brzy zastarala pro svou násilnou problémovost, uchovává si ještě význam jeho činnost kritická, jíž se soustavně věnoval od r. 1909 a v níž vycházel z Šaldových podnětů v úsilí o postižení umělecké specifičnosti díla. Svůj kritický zájem, široký a eklekticky usilující pochopit nejrůznější umělecké směry a myšlenkové proudy, zaměřuje Sezima jednak k psychologizující typologii literárních jevů, jednak k rozborům formy a stylu nové české prózy, v nichž často docházel k objektivně platným poznatkům. Dokumentární hodnotu mají Sezimovy paměti Z mého života, věnované literární situaci let devadesátých a autorovým stykům s F. X. Šaldou na přelomu století.
Karel Sezima zemřel v Praze v roce 1949.

Bibliografie:
Kouzlo rozchodu (1898), Pasiflóra (1903), V soumraku srdcí (1913), Host (1916), Za přeludem (1917), Podobizny a reliéfy (krit. stati, 1919), Dravý živel (1924), Hudba samoty (1926), Krystaly a průsvity (krit. stati, 1928), Masky a modely (krit. stati, 1930), Olymp kraje (esej, 1934), Mlází (krit. stati, 1936), Z mého života (paměti, 1946 - 49, 4 sv.), Sebrané spisy u J. R. Vilímka (1927 – 30)

Prameny:
Monografie Hořovicka a Berounska, str. 93-97
Hořovické noviny, roč. 1, č. 6, Liter. příloha
Česká literatura od r. 1945 na CD-ROM

 

 GINTL ZDENĚK
(13.10.1878, Hořovice - 25.4.1936, Praha)

 

GintlPo maturitě na reálce v Praze (1897) začal studovat na technice, ale studia nedokončil a stal se úředníkem v asanačním referátu hl.m.Prahy. Odtud byl v roce 1921 přeložen do městské knihovny, o jejíž vybudování se značnou měrou zasloužil a v níž nakonec působil jako přednosta literárního oddělení. Hodně cestoval (Francie, Německo, Řecko), byl vášnivým hudebníkem (cellistou), účastnil se též hnutí svobodných zednářů. Nejvýznamnější součástí jeho díla jsou překlady, a to hlavně dramatické, skrovnější je jeho beletristika původní: společenskokritické komedie, básnická prvotina v dekadentním slohu a mládeži určené prózy Z Gintlo českých hudebnících.

Zdroj: archív ND

 

 

 

 ARNOŠT DVOŘÁK
(1.1.1881, Hořovice - 23.10.1933, Praha)

Arnošt DvořákMUDr. Arnošt Dvořák se narodil v Hořovicích v č.p. 231. Studoval na gymnáziu v Příbrami, ale jen do kvinty, protože byl vyloučen pro svou volnost v myšlení i jednání. Ve studiích pokračoval v Písku, kde horlivě četl Nietzscheho, Darwina a řecké tragédy, a tiskl již i své básně v Moderní revui. Po maturitní zkoušce s vyznamenáním odešel na lékařskou fakultu do Prahy, aby jako námořní lékař mohl jezdit po světě. Avšak studium, zejména fyziologie a biologie, ho tak zaujalo, že své volby nelitoval a stal se vojenským lékařem. Rok pobýval na vojenské škole ve Vídni a poté se vrátil do Prahy. Procestoval Francii, kde byl pětkrát, také Rusko (Krym), asi dvacetkrát byl v Berlíně, dále procestoval Belgii, Holandsko aj. Stal se plukovníkem zdravotní služby.
Do literatury vstoupil ještě před 1. sv. válkou, ve 20. letech byl známou a ceněnou literární postavou. Pozitivně hodnocen byl především proto, že se věnoval výhradně dramatu – oboru, který v české literatuře významnými autory do té doby příliš neoplýval.
Již jako chlapec si sepisoval hry pro své loutkové divadlo. Jednou z oblíbených tragédií tohoto repertoáru byl "Král Václav a jeho šašek“, neboť o tomto tématu slyšel mnoho vyprávět jako dítě Podbrdska. Také o básničky se pokoušel.
Hlavní Dvořákovou námětovou doménou byla dramata z českých dějin: "Kníže" (1908), "Král Václav IV." (1910), "Bílá Hora" (1924). Byl dokonce označován za průkopníka nového dramatického žánru - dramatu davového, kde hlavní roli hrály zástupy, nikoli individuální hrdinové. Jeho tehdejší renomé zasáhlo i jeho rodný kraj. Hry "Václav IV". a "Husité" byly provozovány v přírodním divadle pod Točníkem.
Kromě historických dramat je Dvořák také autorem freudisticky adaptované antické látky aischylovské ve své "Nové Oresteji" a dvou jednoaktovek: "Mrtvá" a "Balada o ženě vražednici". Přestože Dvořákova dramata byla svého času poměrně provozována, nemají potřebnou myšlenkovou hloubku, děj je roztříštěný, nevytváří skutečné charaktery a tragické situace. Dvořákovou nejlepší hrou, kterou napsal společně s Ladislavem Klímou je sarkastická groteskní parodie mravního rozvratu z prvních poválečných let - "Matěj Poctivý".

Prameny:
Monografie Hořovicka a Berounska, díl 5, str. 99-101
I. Slavík: Propadliště paměti, str. 189-190
Hořovické noviny, roč. 1, č. 6, Liter. Příloha
Hořovická ročenka

 

 PhDr. GUSTAV PALLAS
(21.7.1882, Hořovice - 12.4.1964 v Praze)

PallasČeský literární historik se narodil v roce 1882 v Hořovicích. Působil v Praze jako středoškolský profesor a literární organizátor, který v letech 1917-1929 redigoval „Zlatou Prahu“. Snažil se popularizovat literární dějiny, především dílem „Populární dějiny literatury československé“ (1919), v nové úpravě vydané pod názvem „Obrazové dějiny české literatury“ (1926, 2 díly). Sestavil také „Slovníček cizích slov češtině“ (1916) a „Slovníček literární“ (1922).
Se znalostí látky, s darem přehledného rozvrhu a klidným výkladem propagoval znalost severských literatur v četných překladech (Ibsen, Hamsun, Jensen, Rydberg, Levertin, Andersen aj.) a v publikacích „Mistři novelistiky severské“ (1920), „Moderní literatura severská v hlavních představitelích“ (1933, 3 části – Hamsun a literatura norská, Lagerlöfová a idealismus švédský, Strindberg a naturalismus švédský), „Severské literatury nové doby“ (1939), „Hvězdy severu: Kapitoly z kulturních dějin severských“ (1948).
V letech 1928-30 zredigoval velký soubor 11 dramat Ibsenových a knižně doplnil životopisnou a kritickou monografií „Henrik Ibsen“ (1937).

Prameny:
Masarykův slovník naučný
Novák, Arne – Novák, Jan V.: Přehledné dějiny literatury české, str. 1633

Životopis :
Absolvent gymnázia v Hradci Králové a Filozofické fakulty UK v Praze, obor slavistiky, germanistiky a srovnávacích literatur. Od r. 1905 středoškolský pedagog češtiny a němčiny na vinohradském gymnáziu, v Místku, v l. 1907-1909 v Benešově a od r. 1909 na reálce v Praze-Vršovicích, později na dívčím gymnáziu Elišky Krásnohorské v Praze-Novém Městě. - Věnoval se literárněhistorické, kritické a překladatelské činnosti. Publikoval v Přehledu, Zlaté Praze, kulturní rubrice Venkova. V l. 1917-1929 redaktor časopisu Zlatá Praha. Od r. 1928 zasílal své posudky a články o severských literaturách do Lidových novin. Redakčně spolupracoval s nakladatelstvím J. Otto a Sfinx, řídil i několik knižnic. Cestoval do Norska, Dánska, Finska, Švédska a na Island. - Překladatel literatur severských národů. - Autor odborných publikací, např. Populární dějiny literatury československé aj., pohádek, např. Severské pohádky aj.
Charakteristika : Narozen 21.7.1882 v Hořovicích, zemřel 12.4.1964 v Praze. PhDr., středoškolský profesor v Praze, literární historik a kritik. Práce v  oboru, překladatel ze skandinávských jazyků a němčiny.

Citace : Kdy zemřeli ..; Lexikon české literatury. Díl 3/II

Prameny:
http://svk6.svkkl.cz/aRLreports/redo/redo88.htm

 

 

 Václav JAŇOUR, Ing.
(5.7.1891, Hořovice - 19.2.1974, Praha)

Lidový hudební skladatel.

Povoláním strojní inženýr. V hudbě samouk. - Autor tanečních skladeb. Po r. 1952 se věnoval komorní tvorbě. Některé jeho skladby pro smyčcové kvarteto provedlo Mařákovo kvarteto.

 Encyklopedie Podbrdska

 

 NOVOTNÝ Josef Antonín
(1. 2. 1894, Hořovice - 22. 9.1971, Praha)


Syn sekretáře okresního hejtmanství v Hořovicích se zde narodil 1. února 1894. V rodišti vychodil obecnou školu, gymnázium vystudoval v Praze a češtinu a francouzštinu na pražské filosofické fakultě. V první světové válce bojoval na srbské frontě, později na italské. Po návratu pokračoval ve studiu. Od r. 1920 byl literárním a kulturním referentem časopisu Cesta, od r. 1925 redaktorem a později vedoucím kulturní rubriky a beletristické části Národních listů, kde působil až do jejich zastavení v r. 1941. Mimo to přispíval do dalších časopisů a redigoval několik literárních a divadelních knižnic, převážně určených lidovému publiku (Hry českého jeviště, Legionářské besedy, Vltava aj.) Cenné jsou jeho příspěvky v periodikách (Literární rozhledy, Lumír, Světozor, Topičův sborník, Panoráma, Tribuna, Venkov) a ještě další. Od studentských let se intenzivně zabýval dílem V. Dyka, se kterým se stýkal, později byl editorem jeho děl. V meziválečném období se zúčastnil Kruhu čes. spisovatelů, na počátku okupace působil jako místopředseda a předseda Spolku rodáků a přátel Hořovic a okolí a redigoval spolkovou ročenku Hořovicko, brána brdských lesů.

Novotný před I. svět. válkou začínal jako překladatel a uplatňoval se tak i později - P. Louýs: “Nepravá Estera“, F. Jammes: “Anýzové jablko“, J. Roth: “Antikrist“, E. Demaitre: “Indičtí fakíři a jogínové“, A. David-Neel: “V zemi lupičů a kavalírů“ a ještě další. Jeho doménou se však po celé meziválečné období až do počátku okupace stal literární a kulturní referát, v němž sledoval novinky původní i překladatelské literatury i dění v cizích literaturách, kupř. přehledné seriály “Francouzští autoři“. V širokém spektru umělecké kritiky této doby se kvalifikoval jako žurnalisticko-referentský typ a zároveň jako kritik tendenčního směřování, určoval přednostní zřetel k tematice i zájem o určité tvůrčí typy a osobnosti. Pravidelně sledoval tvorbu V. Dyka, autory legionářské literatury s válečnými náměty - R. Medek, J. Kopta, F. Lander aj. Častěji se vracel k dílu K. M. Čapka - Choda, A. Jiráska, B. Benešové, R. Jesenskké, J. Durycha, M. Tilschové aj. Zřídka psal o tvorbě avangardní a levicové orientace, vystupoval však jako kritik jejich programů. Jedinou svoji knížku s literárním tématem věnoval R. Medkovi (O Plukovníka Ševce). Dlouholetý osobní vztah k V. Dykovi ho přivedl k editorské a bibliografické práci - první díl z románového torza “Děs z prázdna“, publikoval další rukopisy a také zprávy o básníkově životě, díle a o jeho pozůstalosti - rubrika Dykův archiv v Lumíru, profilový výbor z próz a časopiseckou bibliografii “Soupis časopiseckých prací V. Dyka“. Vytvořil objemnou popularizační práci o dějinách domácího a zahraničního odboje za 1. světové války “Vzkříšení samostatnosti československé“ - ze vzpomínek účastníků popisovaných dějů. Stejně postupoval v kulturně-historických kapitolách z dějich Středního Slovenska (“Střední Slovensko“, “Brána svědomí“).

J. O. Novotný je hodnocen jako literární kritik a publicista, editor a bibliograf V. Dyka, překladatel s převažujícím zájmem o franc. literaturu a autor popularizačních prací. Zemřel v Praze 22. září 1971.

 Encyklopedie Podbrdska; František Mencl

 

 MÁDLO Jan
(19. 9. 1898, Hořovice - 8. 10.1970, Košice)

Mádlo, Jan, violoncellista a sbormistr

Syn kapelníka
Vojty Mádla. Studoval violoncello na konzervatoři v Rostově (1915–19, Rusko), poté pracoval jako železniční úředník v Nových Zámcích, v Bratislavě a v Ústí nad Labem a aktivně se účastnil hudebního života jako orchestrální hráč i organizátor. V letech 1940–1945 byl sbormistrem v Řevnicích, potom v letech 1945–1960 violoncellistou symfonického orchestru v Karlových Varech. Odstěhoval se do Krompachů (okr. Spišská Nová Ves) a od roku 1962 působil v rozhlase v Košicích.

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity

 

 Václav ČEPELÁK
(24.9.1899, Hořovice - 27.9.1982, Plzeň)

Profesor PhDr. Václav Čepelák (1899 – 1982) byl nejen zakladatelem katedry historie PF v Plzni, ale i jejím vedoucím až do roku 1970. Erudovaný a kultivovaný historik, odchovaný významnými univerzitními učiteli Gollovy školy. Zpracoval tři monografie / Dějiny železářství v Podbrdské oblasti / Selské vzpoury v kraji / Dějiny Plzně I./ a jako redaktor i spoluautor významně přispěl též ke vzniku druhého dílu Dějin Plzně. Napsal navíc desítky studií a článků k dějinám Plzeňska, husitství a revolučního roku 1848 v západních Čechách. Významná byla jeho redakční činnost ve vydávání sborníků katedry historie Pedagogické fakulty v Plzni. Těsně po 2. světové válce se zasloužil o záchranu cenného archívního a muzejního materiálu v pohraničí a později dlouhodobě ovlivňoval péči o kulturní památky a přírodu jako předseda krajské komise památkové péče a ochrany přírody v bývalém Západočeském kraji.
http://www.khi.zcu.cz/SbornikXVII.pdf

 

 

 

 

 

M o d e r n í   d ě j i n y

 

 MALIČKÝ JOSEF, Dr.
(11.6.1903, Hořovice - 23.8.1969 Hořovice)

Dvojnásobný doktor s pateronásobnými zájmy

 Pročítáme-li v regionální literatuře různé články, statě či vědecké studie o historii osídlení našeho kraje, nezřídka se v nich setkáváme se jménem, které se výrazně zapsalo mezi výjimečné osobnosti kulturního a vědeckého života na Podbrdsku. Žije v povědomí především starší generace, která jej poznávala při rozsáhlé přednáškové činnosti zejména na Hořovicku, ale také při různých exkurzích a jiných akcích věnovaných historickým a archeologickým poznatkům, získaným pilným a neúnavným studiem, badatelskou činností a archeologickým výzkumy. Tímto vzácným a erudovaným člověkem, právníkem, historikem, archeologem a muzejníkem byl Dr. Josef Maličký.

 

Narodil se 11. června 1903 v Hořovicích, kde jeho otec působil jako advokát. Na jeho
přání rovněž vystudoval práva, ale jeho celoživotní koníčkem a láskou se stala historie a archeologie. Zprvu jen amatérský zájem o tyto dva obory přerostl později v zájem vědecký. Po ukončení studia práv se věnoval advokátské praxi, později nějaký čas pracoval jako podnikový právník. Za přelom v jeho mnohostranné činnosti lze považovat rok 1938, kdy se dr. Maličký stal externím pracovníkem hořovického muzea. Ve svém volném čase se zabýval inventarizací a uspořádáním muzejních sbírek a bohaté muzejní knihovny. Poněvadž byl i manuálně zručný, věnoval se i konzervačním pracím nálezů při jeho pozdějších archeologických výzkumech. Jeho zájem o historii a archeologii byl tak velký, že začal od r. 1945 studovat externě archeologii na Karlově univerzitě. V roce 1950 studia ukončil obhájením dizertační práce na téma „Předslovanská hradiště jižních a západních Čech“ a dosáhl akademického titulu doktora filozofie. Od té doby se také datuje jeho úzká spolupráce a Archeologickým ústavem ČSAV, kterým byl pověřován vedením předběžných archeologických výzkumů na Hořovicku a Berounsku. Dlužno dodat, že se nikdy nestal profesionálním archeologem, ale zato veškerým terénním výzkumům a zpracováním jejich výsledkům věnoval mimořádné úsilí a také všechny své „advokátské“ dovolené. Z rozsáhlého výčtu jeho archeologické činnosti lze uvést: výzkumy keltského hradiště halštatské kultury u Otmíč, oppida u Srbska, pravěkého sídliště u Tíhavy, kláštera na Velízi u Kublova, lokalit knovízské kultury ve Zdicích, Želkovicích aj. Po dlouhé roky byl středem jeho odborného zájmu bájný Plešivec, zejména jeho hradiště. Často o něm publikoval, avšak archeologických výzkumů ke své lítosti se zúčastňoval jen okrajově. Kromě archeologických výzkumů a jejich vyhodnocování byl zájem dr. Maličkého soustředěn i k historii a to v širokém rozsahu – od „pravěku k baroku“. Také v této oblasti prokazoval vysokou vědeckou erudici a hluboké znalosti. Důkazem jsou např. zajímavé závěry jeho studie o údajném hořovickém rodišti Jiřího z Poděbrad, osudy vzácné knihovny hořovických pánů z Říčan, nejstarší historie komárovských železáren a příspěvky k prehistorii, konkrétně k období prvních Přemyslovců a Slavníkovců, vč. příspěvků k některým údajům z Kosmovy kroniky, vztahujícím se k Podbrdsku. Určitě lze závidět hořovickým ty vzácné chvíle, kdy mohli naslouchat jeho zasvěceným přednáškám o dějinách kraje, v němž on sám prožíval celý svůj bohatý život, naplněný tvořivou prací. Další plány a rozsáhlou činnost vědeckou, publikační, archivační, muzejnickou a osvětovou bohužel přerušila těžká choroba, která předčasně ukončila život tohoto nadšeného, neúnavného a nadmíru skromného člověka. JUDr. et PhDr. Josef Maličký zemřel před třiceti osmi roky - 23. srpna 1969 ve věku 66 let. Je pochován na hořovickém hřbitově.

-jza- Měšťan 5/2008
Sklenář Karel: Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů, Praha 2005

 

 VYSKOČIL JOSEF
(4.10.1910, Hořovice - 30.7.1963) 

Houslista, dirigent a hudební pedagog. Absolvent vojenské hudební školy v Praze, působil ve vojenské hudbě v Michalovcích a Mladé Boleslavi, v orchestru v Mariánských Lázních a Teplicích. Učitel hudby v Rokycanech, ředitel LŠU v Hořovicích.

 Encyklopedie Podbrdska

 

 FRANTIŠEK FRÝDA
(19.1.1914, Hořovice - 6.10.1999)

František FrýdaProzaik čerpající náměty ze situace v českém pohraničí ve druhé polovině 30. let, autor divadelních her.
Narodil se v Hořovicích v roce 1914. Vyučil se truhlářem, ale nastoupil k finanční stráži (1938) a sloužil na několika celních úřadech, od 1939 na berním úřadě v Kralupech a nakonec u cenového úřadu v Praze. Roku 1942 se stal členem požární policie v Plzni. Po osvobození byl znovu zaměstnán u finanční stráže, krátce pracoval na ONV v Rokycanech a v letech 1949-68 působil jako kontrolor u pražského a později plzeňského Kovopodniku. Poté přešel do Okresního kulturního střediska v Rokycanech, kde se intenzívně věnoval osvětové a kulturně politické práci.
První povídku otiskl v Pražském ilustrovaném zpravodaji, později psal prózy do různých časopisů a novin, např. Ahoj na neděli, Svobodný zítřek, Hlas hranice, plzeňská Pravda aj. Je autorem tří rozhlasových her. Časopisecky uveřejnil romány „Osmička jede na východ“, „Zákon hranice“, „Ikarův návrat“ (všechny v plzeňské Pravdě).
Frýdovy výrazně dějové prózy vycházejí z autobiografických zkušeností a z poznání situace v severním pohraničí na sklonku 30. let. Zachycují dramatická střetnutí českých lidí se zfanatizovanými nacisty („Smrt se dívá do oken“, „Zastávka mrtvých“) a osudy prostých obyvatel Sudet, donucených tíživými hospodářskými podmínkami k pašování zboží přes hranice („Nebezpečná hranice“).
Scénicky nenáročné divadelní hry jsou určeny ochotnickým souborům. Kromě rodinných dramat s problémem přežívání maloměšťácké mentality a dramat zachycujících zrod socialistických vztahů na vesnici a v pohraničí je zastoupen i žánr veseloherní a detektivní.

Bibliografie: Smrt se dívá do oken (1965), Nebezpečná hranice (1978), Hořký úděl (1980), Zastávka mrtvých (1981), Kořeny ve větru (1986), I dřevo se hněvem ostří… (1988), Ikarův návrat (1989)
Hry vydané v Dilii: Jarní vítr (1959), Sylva (1959), Penzión Belvedére (1959), Kořeny ve větru (1960), Strážní domek číslo 15 (1961), Milionári (1962, slovensky), Parta z Malého ostrova (1964), Kdo zabil Linu Sommrovou? (1967), Autobusové nádraží (1974)
Provedená hra: Jeden rok života (1959)

Pramen:
Česká literatura od r. 1945 na CD-ROM

 

 PONCAR ZDENĚK
(20.5.1914 Hořovice - )

 

Absolvent Střední průmyslové školy a Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Zabýval se návrhy průmyslových a obytných staveb, interiérovou tvorbou a reklamní architekturou. Podílel se na vyměřování památek na Mladoboleslavsku pro Českou akademii věd a umění.

Encyklopedie Podbrdska

 

 KONOPÁSEK STANISLAV
(18.4.1923, Hořovice - 6.3.2008, Praha)

KonopásekHokejista, levý křídelní útočník, dvojnásobný mistr světa . Byl to vynikající hráč LTC a reprezentace, kde hrával v útoku s Vovkou, tedy Vladimírem Zábrodským. V jejich útoku si s nimi zahrál nejdříve Troják, později Roziňák. Po skončení aktivní hráčské kariéry se stal trenérem.

 

Zdroj: Wikipedie
http://www.praha6.cz/konopasek.html?hwuid=1313666488

 

 Stanislav KonopásekŠestého března 2009 tomu bude rok, co navždy odešel hořovický rodák, mistr kliček a hokejový gentleman Stanislav Konopásek. Vždy noblesní, usměvaný, příjemný. Stanislav Konopásek absolvoval pozoruhodný život plný slávy i příkoří, ale za všech okolností si zachoval nadhled a pozitivní náladu. Mistr světa z let 1947 a 1949, který získal také stříbro na olympiádě 1948, prožil vinou vykonstruovaného politického procesu mnohem kratší hokejovou kariéru, než by si zasloužil. Na milovaný sport nezanevřel. Navzdory těžkým podmínkám v komunistickém vězení a pracovních táborech si udržel duševní i fyzickou svěžest, i přes dlouhou těžkou nemoc, až do posledních dní.

Rodák z Hořovic strávil nejlepší hokejová léta v elitním klubu LTC Praha. Začínal v roce 1933, politický proces ho poslal v roce 1950 za mříže.
Poté hrál ještě za Tatru Smíchov (1955-56), Spartu Praha (1956-62) a Motorlet Praha (1962-63). Do LTC se dostal jako řada jiných pozdějších hvězd.
„Chodil jsem bruslit na Štvanici, kde mě viděl pan Zábrodský. Otec Vladimíra a Oldřicha dával dohromady výborný tým, hráli jsme v téměř stejném složení celé roky,“ vzpomínal Konopásek.
Stanislav KonopásekOd mládí válel na levém křídle, vedle Vladimíra Zábrodského. Trojici doplňoval nejprve Jaroslav Juhan, později Ladislav Troják. Nakonec se přidal Václav Roziňák, tato formace řádila na mistrovství světa 1949 ve Stockholmu. „Vyhověli jsme si, na ledě jsme si báječně rozuměli. S Roziňákem jsem byl velký kamarád, Zábrodského jsem bral jako spoluhráče. Náš vztah nikdy nebyl tak těsný,“ řekl Konopásek před deseti lety v obsáhlém rozhovoru pro týdeník Gól. Ligovou soutěž hrál 13 let, nastřílel celkem 92 branek. Za reprezentaci stihl 50 startů a 69 gólů. Bilance by byla bezpochyby ještě lepší, kdyby národní tým neskončil v roce 1950 v kriminále.

Stanislav KonopásekKomunistická státní bezpečnost tehdy pod záminkou protistátního spiknutí poslala do žaláře většinu reprezentačního mužstva mistrů světa, Konopásek se na svobodu dostal až pět let poté. Podobný osud potkal Modrého, Roziňáka, Augustina Bubníka, Kobranova a další členy výjimečného týmu. Jen Vladimír Zábrodský zůstal na svobodě. Dodnes se vedou spory o tom, co bylo příčinou. Jaká byla vlastně role šéfa týmu. Konopásek
nemínil ani po letech spekulovat, o spoluhráči se bavit nechtěl. Naopak vyslovil myšlenku, že celý proces mohl vzniknout na přání Sovětů, kteří chtěli na světový hokejový trůn a Čechoslováci jim stáli v cestě.
Mnohem raději vzpomínal na předchozí roky, kdy si naplno užíval úspěchů. „Když jsme získali první titul mistra světa, bylo to neopakovatelné. Štvanice prsakala ve švech, po porážce se Švédy se zdálo, že je zlato pryč. Ale oni pak podlehli Rakušanům a radovali jsme se my. O dva roky později jsem zvítězili jistým způsobem. Na cestu ze Švédska
vlakem přes Polsko nikdy nezapomenu,“ tvrdil.Také olympiáda ve Svatém Mořici pro něj hodně znamenala. „Klidně jsme mohli být tak šťastní jako naši následovníci později v Naganu. Ovšem klíčový zápas s Kanadou jsme uhráli 0:0. Kdybychom dali gól, byli bychom první. Trenér Buckna chtěl tehdy bránit, Zábrodský zase prosazoval ofenzivní styl. No, už je to jedno. I stříbrná má velkou cenu. V roce 1998 jsem byl pozván na výročí
50 let od her a řeknu vám, šlo o výborný zážitek,“ poznamenal.
Konopásek byl mistr kliček. Skvělý bruslař, typický brejkový hráč, jenž uměl zakončit. Jeho kariéru zabrzdil politický proces, ale po návratu z vězení dál válel v ligové soutěži jako za starých časů. „Už to nebylo ono, ale hokej jsem měl rád,“ usmál se. Někteří jeho spoluhráči později odešli do exilu. Po osmašedesátém zamířili do Švýcarska třeba Kobranov nebo Roziňák. „Já bych to ale nedokázal. Na pár dní, to ano. Ovšem emigrovat?
Kdepak,“ pravil rázně. Když definitivně odložil brusle do kouta, dal se na trenéřinu.Vedl Motorlet i Spartu, působil také v polských Katovicích. „Vzpomínám na ty roky
moc rád. V Polsku bylo fajn, člověk si také mohl vydělat nějaké ty peníze navíc. To víte, za našich dob se ani hokejisté národního mužstva nezabezpečili. Do ciziny jsem nemohl, pustili mě až jako trenéra. A to ještě na přímluvu. Jinak bych měl smůlu,“ vyprávěl.
Přínos Stanislava Konopáska ale nebyl zapomenut.Hokejovým hnutím ani politickými špičkami. Na sklonku života byl vždy příjemný elegán zván na společenské akce. Stal se kupříkladu čestným občanem Prahy 6, dlouhá léta totiž žil na Petřinách. Loni v lednu měl být společně s Vladimírem Zábrodským u toho, když byl do Síně slávy českého sportu uveden tým prvních hokejových mistrů světa z roku 1947. Na vyhlášení do hotelu Hilton ale Konopásek nedorazil. Onemocněl, akce se zúčastnil jeho syn. Přišlo to náhle. Ještě krátce předtím stihl legendární útočník pokřtít vlastní autogiografii „Hráč, který přežil“.

Zdroj: Měšťan 3/2009

 

 

 MILOSLAV TROUP
(30.6.1917, Hořovice - 22.2.1993, Praha)

Troup MiloslavHořovický rodák, malíř a ilustrátor, který mimořádně významným způsobem obohatil českou knižní produkci. Kromě malby, grafiky a ilustrací knih se věnoval také užitému umění (vitráže, gobelíny).
Studoval na Státní grafické škole v Praze, na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Jaroslava Bendy, absolvoval 1942. V letech 1945-47 studoval jako stipendista v Paříži na Ecole des Beaux Arts a Ecole des Arts decoratifs u profesorů Brianchona a Desnoyera, potom až do roku 1950 pracoval jako svobodný umělec ve Francii. Po roce 1950 se vrací do Československa a pracuje jako člen Svazu československých výtvarných umělců.
Žil v Praze, tvořil v oblasti volné malby a grafiky a hlavně knižní ilustrace. Ilustroval více než 160 titulů, z nichž některé až ve dvanácti jazykových mutacích a deseti vydáních (Artia Praha). U grafických technik převládají litografie, půltónový ofset a clichés verre. Měl početné samostatné výstavy v doma i v zahraničí a získal řadu ocenění za svou tvorbu.
Prosadil se rovněž v oboru užitého umění. Vytvořil návrhy pro vitráže do olova umístěné v Praze, Olomouci, Pitíně, Ostravě, Martině a Češticích u Volyně. Tapiserie podle jeho návrhů byly utkány pro Alšovu jihočeskou galerii v Hluboké nad Vltavou a pro reprezentační sály Staroměstské radnice v Praze. Zabýval se také propagační grafikou (plakáty, kalendáře, turistické příručky, katalogy apod.)

Podrobné informace o životě a díle akademického malíře Miloslava Troupa naleznete na internetové stránce: http://www.troup-miloslav.cz

Miloslav Troup

Prameny:
URL: http://www.troup-miloslav.cz
Slavík, Ivan: Propadliště paměti, str. 198-199
Holešovský, František: Čeští ilustrátoři v současné knize pro děti a mládež, str. 394-397

 

 

 KAREL ŠTORKÁN
(5.5.1923 Hořovice - 12.4.2007, Staré Splavy)

Karel ŠtorkánProzaik tematicky čerpající z oblasti sportu, kriminalistiky a života mládeže, autor odborných prací z oboru žurnalistiky, scenárista.
Narodil se roku 1923 v Hořovicích. Na počátku války vstoupil do učení a jako vyučený soustružník se přihlásil na státní průmyslovou školu v Praze. 1947-52 studoval na novinářské fakultě Vysoké školy politické a sociální. Od 1952 působil na katedře novinářství pražské filozofické fakulty, od 1960 na fakultě publicistiky, kde se 1965 habilitoval v oboru dějin novinářství prací Počátky českého dělnického tisku (kandidát věd 1969). 1970-76 zastával funkci proděkana, od 1976 vede katedru periodického tisku. Publikoval v Práci, Světu v obrazech a Večerní Praze. Spolupracuje s Čs. filmem a s televizí.
Ve svých prvních knižních publikacích z druhé poloviny 50. let popularizoval s poněkud zjednodušující didaktičností významné osobnosti z oblasti sportu (Rekord nepadá z nebe, Když chytal Plánička). Část jeho literární produkce je založena na beletrizaci dokumentovaného faktu a klade si za cíl informovat veřejnost o problematice současné kriminalistiky. Citové úrazy a touhy mladých, jejich často zkreslené představy o světě, kolize, ztráty iluzí, ale i první kroky k dospělosti jsou obsahem nejčetnější skupiny Štorkánových próz ze 70. let. Autor v nich postupně zobrazil mladé hrdiny z nejrůznějších sociálních skupin a prostředí: posluchačky zdravotní školy (My ztracený holky), motocyklového závodníka, nedostudovaného středoškoláka (Rodeo), vojáky prezenční služby (Půlnoční kolona), učňovskou mládež (Kvočny a král) atd. Jsou psány většinou v první osobě, tedy se snahou přiblížit se co nejbezprostředněji zobrazovanému předmětu, s využitím promluvy jako hlavního charakterizačního prostředku.
Od centrální linie Štorkánovy tvorby se tematicky odchylují próza Milión, rekonstrukce událostí z první republiky, které vedly ke zřícení domu na Poříčí, a vesnické drama Rozhodnutí, z období kolektivizace, jemuž předcházela tematicky identická hra Střílej oběma rukama, uvedená rozhlasem, televizí i na scéně Národního divadla.
Většina jeho próz se stala podkladem k filmovému scénáři, snadnost této úpravy umožňuje také jejich tvar - příběh rozvíjený ve zkratkových peripetiích, převaha akce a dialogu. - Od poloviny 50. let se Štorkán věnuje odborné problematice novinářství, nejprve tématům historickým, posléze teoretickým.

Bibliografie:

  • Kouzelná skříňka (loutková hra pro děti, 1954, s F. Tvrdkem)
  • Romány a povídky: Druhá zlatá (1955, s M. Hladkým), Rekord nepadá z  nebe (1956), Noc nemá konce (1958, pseud. K. Šifer, se S. Adamem), Když chytal Plánička (1958), Proč píská Veronika (1962), Slečny lehce přístupné (1969, zfilm.), Hrozba zločinu (1969), Příliš mnoho žen (1970), My ztracený holky (1971, zfilm.), Rodeo (1972, zfilm.), Půlnoční kolona (1973, zfilm.), Muž k  zastřelení (1974, zfilm.), Otevírání hrobu (1974, s  M. Hýblem), Kvočny a král (1976, zfilm.), Milión (1976, zfilm.), Sladké hlouposti (1976), Střílej oběma rukama (1978, Dilia, s J. Bednářem), Rozhodnutí (1978, zfilm.), Lvi salónů (1979, zfilm.), Sbohem, maturito (1980), Setkání s Polyxenou (1980), Záhadná událost na nudapláži (1991), Zmatky lásky holky Klárky (1995), Moji učitelé lásky (1997), My ze  Stříbrného vrchu (1. a 2. díl – 1998), Kat Jan Mydlář - ve služnách císařů, Jan Žižka, psanec nebo geniální vojevůdce (2000), Hříšná léta české královny Žofie
  • Scénáře k filmům (kromě výše uvedených): Slečny přijdou později, Poslední ples na Rožnovské plovárně, Únos Moravanky, Matěji, proč tě holky nechtějí, Hon na kočku, Dům na Poříčí;
  • Scénáře k televizním inscenacím: Sázka pro dva, Území strachu, Alibi jako řemen, Velká rána
  • Scénáře k televizním seriálům: Poručík Petr, Bylo nás šest, Chlapci a chlapi

Prameny:
Česká literatura od r. 1945 na CD-ROM
Podbrdské noviny, roč. 6 (1998), č. 23

Wikipedie

 

 

 SLÁDEČEK VLADIMÍR, prof.RNDr.DrSc.
(17.1.1924 Hořovice - 20.6.2005, Praha)

Vynikající učitel a nejvýznamnější představitel československé a české aplikované hydrobiologie.Již v roce v 1956
byl jmenován docentem hydrobiologie na Vysoké škole chemicko technologické v Praze.
V letech 1956–57 byl proděkanem fakulty. Zásluhou prof. Sládečka se hydrobiologie v
této době prosadila vedle ostatních technických předmětů jako rovnocenná součást
učebního plánu. Na jeho skvělé přednášky vzpomínají a získané znalosti využívají celé
generace jeho studentů i aspirantů, ve kterých dokázal probudit svým nadšením pro
vědeckou i pedagogickou práci opravdový zájem o hydrobiologii.
Velkým vědeckým přínosem prof. Sládečka jsou jeho práce týkající se saprobiologie. Rozšířil Pantle-Buckovu stupnici saprobity. Definoval vztahy mezi saprobitou, trofií, hydrochemickými a dalšími složkami vodního prostředí. V letech 1958–68 navrhl systém jakosti vody z biologického hlediska, obsahující systémy saprobity, toxicity a radioaktivity. Tyto práce byly také tématem jeho doktorské disertační práce, za kterou získal v roce 1968 hodnost doktora biologických věd. Úctyhodná je jeho publikační činnost. Publikoval více než 350 prací, z nichž je 250 původních vědeckých a odborných prací. Třetina z těchto prací vyšla v zahraničí.
Byl nejznámějším představitelem české hydrobiologie v celém vědeckém světě.
Působil jako expert OSN a Světové zdravotnické organizace v Jugoslávii a Brazílii.
Obdržel čestné vědecké uznání univerzity v Syracuse (USA), byl členem a editorem
Mezinárodní limnologické společnosti (SIL), členem redakční rady časopisu Hydrobiologia (den Haag), spolupracovníkem časopisu Acta hydrochimica et hydrobiologica (Drážďany).
Byl členem American Society of Limnology and Oceanography, britské Freshwater Biological Association aj. V roce 1992 byl oceněn medailí E. Naumanna a A.
Thienemanna „De limnologia optime merito“.
Byl jedním ze zakládajících členů Československé limnologické společnosti při
ČSAV (v letech 1976 – 1979 byl jejím předsedou), resp. České limnologické společnosti.
V roce 1997 byl zvolen jejím čestným členem. Mnoho let byl i členem zoologické a
entomologické společnosti. V redakční radě časopisu Vodní hospodářství pracoval od
roku 1960.
Na Vysoké škole chemicko technologické zasedal ve vědecké radě Fakulty
technologie paliv a vody, byl jejím proděkanem, pracoval jako ročníkový učitel a také v
mnoha komisích. Byl členem celostátních komisí pro obhajoby doktorských i
kandidátských prací v oboru technologie vody, členem komise FTPV pro státní
závěrečné zkoušky a byl deset let výkonným redaktorem Sborníku VŠCHT. Oddělení,
které prof. Sládeček na VŠCHT vybudoval, se postupně stalo významným
hydrobiologickým vědeckým i pedagogickým pracovištěm.

 Encyklopedie Podbrdska
http://www.sls.sav.sk/documents/LS_2005_2.pdf

 DĚDEK VÁCLAV, prof.Ing.CSc.
(4.6.1925 Hořovice )

 

Profesor Ing. Václav Dědek, CSc. absolvent Vysoké školy chemicko-technologického inženýrství (1949). Po krátkém působení na katedře organické technologie u profesora Šorma přešel v roce 1950 na katedru organické chemie, kde obhájil v roce 1956 kandidátskou disertační práci a v roce 1961 byl jmenován a ustanoven docentem. Po smrti profesora Lukeše se stal vedoucím katedry organické chemie a tuto funkci vykonával s výjimkou let 1968-72 až do roku 1990. Po pětiměsíčním pobytu na universitě Florida (USA) byl v roce 1972 jmenován profesorem organické chemie. Vedle přednášek v základním kurzu organické chemie se věnoval otázkám organizačním. Zastával na VŠCHT funkci proděkana, děkana a nakonec prorektora pro věci pedagogické. Vědecká činnost profesora Dědka byla zaměřena především na oblast organických sloučenin fluoru. Zasloužil se o zavedení výroby lokálního anestetika Anecotan.
http://www.vscht.cz/uoch/cz/onas/historie.htm


 

 

 FIŠAR JAN
(30.12.1933 Hořovice - 16. 5. 2005, Nový Bor)

Jan FisarStudoval na Vyšší umělecké škole v Praze (1948-1952) a v sochařském ateliéru prof. J. Wagnera na VŠUP (1953-1959). V čase příprav na Světovou výstavu v  Montrealu (1967) byl ke spolupráci vyzván prof. S. Libenským, a tak se stal výtvarníkem Železnobrodského skla (1966-1971). Sklo jako netradiční sochařský materiál ho zaujalo natolik, že se rozhodl u něj zůstat. Zabýval se prefabrikovanou skleněnou mozaikou a mezi prvními začal tvarovat ploché sklo v  elektrické peci. Nového výrobního postupu využil např. při řešení skleněného zastřešení hlavního léčivého pramenu v Karlových Varech. Postupně vyzkoušel a  využil různé možnosti, ale v podstatě zůstal u tvarování v elektrické peci, když na plastikách z posledních let část při setkání přetavovaného skla s povrchem forem vzniklých struktur na plastice ponechá a část odbrousí, její povrch vyleští tak, aby dosáhl maximálního, na kontrastu hladkého a drsného povrchu založeného účinku. Zastoupen je ve veřejných a soukromých sbírkách skla. Žil v  Novém Boru-Polevsku.
Encyklopedie Podbrdska
http://www.glassart.de

http://www.glassrevue.cz/news.asp@nid=1816.html

 

S o u č a s n o s t

 ČERNÝ VIKTOR, Mgr., Dr.
(17.10.1964 Hořovice)

Zabývá se problematikou základního výzkumu a vývoje v historické antropologii a biologické antropologii pravěku. Řeší dva výzkumné úkoly týkající se morfologických a molekulárně biologických jevů u lidských populací. V úrovni morfologie jde o problematiku pohlavního dimorfismu extrapelvických znaků pravěkých a středověkých populací, v úrovni molekulárně genetické o strukturální podobnosti a fylogenetické vazby mitochondriálních DNA sekvencí a interpretace genetických vzdáleností. Ve výše uvedených oblastech výzkumu vede diplomanty a doktorandy.

http://www.arup.cas.cz/cz/personaliacz/cerny.html

 Encyklopedie Podbrdska

 

 FISHER JIŘÍ
(31.7.1980 Hořovice)

Jiří FisherHokejista. Je to kulturista, na něhož ani Šlégr nemá. Prudce pálí a přezdívají mu Fíša. Pochází ze sportovní rodiny. Otec hrál házenou, matka a sestra košíkovou. Jiří Fisher začínal s hokejem v Berouně. Začátky nebyli oslnivé ale silou vůle se zlepšil. V šesté třídě hrál za osmáky. Pak přestoupil do Kladna, jednu sezonu hrál i za Slavii. V 16 letech hrál za "18" ČSR na ME 1997 ve Znojmě. V sedmnácti letech odchází do vysněné Kanady. První rok v nové zemi a rodině byl pro něj velmi těžký. Po prvním roce v juniorské soutěži přišel draft. Tam si ho vybral jako 25. v pořadí Detroit Red Wings. V Detroitu se vypracoval na jednu z opor týmu. Stal se z něj spolehlivý obránce, který se nebojí rozdat sem tam nějakou ránu. V roce 2002 vyhrál Stanley Cup, který přivezl ukázat do Berouna. V roce 2005 přišel další úspěch a to na MS. Vytvořil obranou dvojici s Markem Židlickým a nakonec se radoval z titulu mistra světa. Při výluce v sezóně 2004 – 2005 hrál za Liberec, s kterým dosáhl na 3. místo. Další sezonu už naskakoval za Detroit. Pak ale přišlo něco nečekaného. Přímo při zápase Fisher zkolaboval. Mluvilo se o zástavě srdce. Fisher je vděčný lékařům za život a doufá, že se co nejdříve vrátí. Kvůli kolapsu nemohl zúčastnit OH.
Jiří Fischer ukončil svoji aktivní hokejovou kariéru, ale i nadále pracuje pro organizaci Detroit Red Wings, kde se stará o vývoj mladých hráčů.

zdroj: Wikipedie

 

 

 OPATRNÝ ALEŠ
(18.9.1981 Hořovice)

Aleš OpatrnýAleš Opatrný, reprezentant České republiky a jezdecké stáje Opatrný Hořovice, se narodil 18. 9. 1981. Jeho výška je 178 cm a váha 73 kg. Má světle hnědé vlasy a modré oči a jeho koníčkem je lední hokej.

Aleš se stal jezdcem roku v letech 2000, 2001, 2003 a 2004. Jeho působiště je rodinný ranch jeho otce Václava Opatrného v Hořovicích. Jsou zde dvě jezdecké haly, kolbiště, penzion, rozloha přilehlých pozemků je 15 ha a kapacita pro 80 koní.

Největšího úspěchu dosáhl Aleš v roce 2000, kdy získal titul mistra Evropy v kategorii mladých jezdců v parkurovém skákání v Anglickém Hartpury. Další jeho úspěchy ve všestrannosti a v parkurovém skákání viz níže.

Nejúspěšnější kůň z JS Opatrný Hořovice je Crazy Love. Dalšími úspěšnými koňmi jsou Grand, Supreme Oil Team, Famous, Narewson.

web

 

 KOUKAL PETR
(14.12.1985 Hořovice)

 

Koukal PetrČeský badmintonový hráč, v současné době hrající 1. dánskou divizi za Herlev Hjorten. Je pětinásobným mistrem České republiky z let 2007 až 2011.

V roce 2010 se léčil ze závažného onemocnění rakoviny varlat.

web